V období akutní koronavirové pandemie jsme všichni, a mnozí z nás mnohem více než ostatní, byli nuceni atakovat hranice vlastních možností. Zároveň jsme byli nuceni mnohem intenzivněji sledovat hranice našich těl, domovů, katastrů či obcí v rámci lokalizačních praktik všeobecné karantény. Vymezovali jsme také ostřeji hranice sociálních kategorií určovaných představami o zdraví a nemoci, sledovali limity politických řešení ukotvených v před-pandemické imaginaci, hledali náznaky podob budoucího post-pandemického společenského života: nově jsme osahávali hranice naší představivosti. Stav pandemie působí jako zvětšovací sklo při pohledu na řadu urbánních fenoménů. Došlo ke zvýraznění a prohloubení sociálních nerovností v přístupu ke zdrojům (např. kvalitnímu veřejnému prostoru, bydlení, péči …). Nově jsou vyjednávána pravidla sociálních interakcí a charakter veřejného prostoru, ukazuje se potenciál a slabiny urbanistických řešení. Do popředí vystupují role městské a regionální správy, nově se také otevírají otázky vztahu mezi městem a státními institucemi, proměňuje se pojetí veřejného zájmu. V letošním ročníku konference jsme si proto kladli otázku: Jak jsou (nejen) v kontextu pandemie překreslovány hranice města – jako konceptu, jako předmětu zkoumání, jako hmotné struktury, jako formy organizace lidského společenství?