Studie se zaměřuje na vztah mezi efektivitou leadera a jeho stabilními generickými kompetencemi. Kompetence řešení problémů, vztahové kompetence a kompetence sebeřízení byly ověřovány jako prediktory efektivity leadershipu měřené čtyřmi různými ukazateli – objektivně měřeným výkonem skupiny, vnímanou efektivitou leadera, leadership emergence a leadership self–efficacy. Výzkum probíhal v prostředí tříměsíční manažerské simulační hry. Zúčastnilo se ho 134 leaderů a 2 446 následovníků, kteří leadery hodnotili. Všichni respondenti byli vysokoškolskými studenty. Nejlepším prediktorem efektivity leadera jsou kompetence řešení problémů, které jsou středně silným prediktorem výkonu skupiny, silným prediktorem vnímané efektivity leadera, velmi silným prediktorem leadership emergence a silným prediktorem leadership self–efficacy. Vztahové kompetence a kompetence sebeřízení predikují slabě pouze leadership emergence. Kompetenční model obecně nejlépe predikuje leadership emergence a nejhůře výkon skupiny. Výsledky lze využít při výběru leaderů pracovních týmů, které fungují krátkodobě, a vzájemná spolupráce nevyžaduje častý osobní kontakt.