EVROPSKÁ UNIE Evropské strukturální a investiční fondy Operační program Výzkum, vývoj a vzdělávání MINISTERSTVO ŠKOLSTVÍ, MLADE2E A TĚLOVÝCHOVY Název projektu Rozvoj vzdělávání na Slezské univerzitě v Opavě Registrační číslo projektu CZ.02.2.69/0.0./0.0/16_015/0002400 Dějiny českého muzejnictví Distanční studijní text Tomáš Krömer, Dana Urbášková, Miloš Zapletal Opava 2018 SLEZSKÁ UNIVERZITA FAKULTA V OPAVĚ Obor: Muzeologie, Muzejnictví Klíčová slova: Dějiny českého muzejnictví od Středověku po současnost, Muzeum, Muzejnictví, Muzeologie, Galerie, Muzeum umění, Uměleckoprůmyslová muzea, Technická muzea, Regionální muzea, Dějiny hudebního muzejnictví Anotace: Tato distanční opora je podpůrným studijním materiálem e- learningového kurzu Dějiny českého muzejnictví. V jedenácti kapitolách je nastíněn vývoj českého muzejnictví od počátku až do současnosti. Text je doplněn kontrolními otázkami, včetně jejich vyhodnocení. Autor: Mgr. Tomáš Krómer Mgr. Dana Urbášková Mgr. Miloš Zapletal PhD. Tomáš Krômer, Dana Urbášková, Miloš Zapletal - Dějiny českého muzejnictví Obsah ÚVODEM............................................................................................................................7 RYCHLÝ NÁHLED STUDIJNÍ OPORY...........................................................................8 1 GENEZE VEŘEJNÝCH SBÍREK V ČESKÝCH ZEMÍCH (DO 18. STOLETÍ).... 10 1.1 Středověké sběratelství (5.-15. století).............................................................11 1.1.1 Svatovítský poklad.......................................................................................13 1.1.2 Sbírka Karla IV............................................................................................14 1.2 Sběratelství v éře kabinetů..................................................................................15 1.2.1 Manýristické sběratelství.............................................................................15 1.2.2 Sbírka rodu Rožmberků...............................................................................16 1.2.3 Charakteristika manýristických kunstkomor...............................................17 1.2.4 Kunstkomora císaře Rudolfa JJ....................................................................19 1.3 Aristokratické sběratelství v 17. a 18. století......................................................23 1.3.1 Sbírka Polyxeny z Pernštejna a Vojtěcha Popela z Lobkovic.....................25 1.3.2 Sbírka Humprechta Jana Černína.................................................................26 2 VZNIK PRVNÍCH MUZEÍ V ČESKÝCH ZEMÍCH...............................................31 2.1 Vznik prvních muzeí v českých zemích..............................................................32 2.2 Šeršnikovo muzeum v Těšíně.............................................................................36 2.2.1 Knihovna Seršnikova muzea........................................................................37 2.3 Gymnaziální muzeum v Opavě...........................................................................38 2.3.1 Knihovna Gymnaziálního muzea v opavě...................................................40 2.3.2 Osobnosti Gymnaziálního muzea v Opavě..................................................41 2.4 Františkovo muzeum v Brně...............................................................................43 2.4.1 Osobnosti Františkova muzea v Brně..........................................................44 2.5 Vlastenecké muzeum v Praze..............................................................................45 2.5.1 Osobnosti Vlasteneckého muzea v Praze....................................................47 2.6 Počátky hudebního muzejnictví v českých zemích.............................................48 3 ČESKÉ MUZEJNICTVÍ V OBČANSKÉ SPOLEČNOSTI 1850-1918 ..................52 3.1 Od Vlasteneckého muzea k Muzeu Království českého v Praze - stručný vývoj od 30. let 19. století do počátku 20. století....................................................................53 3.2 Obecná charakteristika podmínek vzniku muzeí v českých zemích...................62 3.3 Vlastivědná muzea - Čechy a Morava................................................................66 Geneze veřejných sbírek v českých zemích (do 18. století) 3.4 Rozvoj teorií muzejní práce................................................................................71 3.5 Počátky specializovaných muzeí.........................................................................76 3.6 Německé muzejníctví v českých zemích - stručná charakteristika....................83 3.7 Vývoj v hudebním muzejnictví v období 1850-1918.........................................84 4 UMĚLECKOPRŮMYSLOVÉ MUZEJNICTVÍ V ČESKÝCH ZEMÍCH (1880-1918)..................................................................................................................................88 4.1 Národní technické muzeum v Praze....................................................................92 4.2 Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze..............................................................92 4.3 Moravské průmyslové muzeum v Brně..............................................................95 5 REGIONÁLNÍ MUZEJNICTVÍ - PŘELOM 19. A 20. STOLETÍ..........................99 5.1 Regionální muzeum v Chrudimi.......................................................................101 6 MUZEJNICTVÍ V ČESKOSLOVENSKU V OBDOBÍ 1918-1938......................104 6.1 Ustavení Svazu československých muzeí.........................................................105 6.2 Základní cíle Svazu československých muzeí..................................................107 6.3 Snahy o usměrňování vzniku muzeí a kvalitativní zlepšování jejich vnitřní činnosti.........................................................................................................................108 6.4 Sbírkotvorné aktivity, prezentace a instalační praxe.........................................112 6.5 Snahy o profesionalizaci práce muzejních pracovníků.....................................114 6.6 Finanční zabezpečení českých muzeí................................................................116 6.7 Muzejní síť........................................................................................................117 6.8 Národní muzeum v Praze..................................................................................118 6.9 Moravské zemské muzeum v Brně...................................................................119 6.10 Slezské zemské muzeum v Opavě.................................................................121 6.11 Plzeň - Městské historické muzeum, Národopisné muzeum Plzeňska a Uměleckoprůmyslové muzeum...................................................................................123 6.12 Městské muzeum v Českých Budějovicích...................................................124 6.13 Muzeum hlavního města Olomouce..............................................................125 6.14 Specializovaná muzea....................................................................................126 6.15 Německá muzea v českých zemích a Svaz německých muzeí v ČSR - stručná charakteristika..............................................................................................................133 6.16 Vývoj v hudebním muzejnictví v období 1918 - 1938.................................135 7 ČESKÉ MUZEJNICTVÍ V LETECH 1938 - 1948................................................141 7.1 České muzejnictví v letech 1939 - 1945...........................................................141 7.1.1 Národní muzeum v Praze...........................................................................142 Tomáš Krômer, Dana Urbášková, Miloš Zapletal - Dějiny českého muzejnictví 7.1.2 Moravské zemské muzeum v Brně............................................................143 7.1.3 Slezské zemské muzeum v Opavě.............................................................144 7.2 České muzejnictví v letech 1945 - 1948...........................................................145 7.3 Hudební muzejnictví v období 1939 - 1948.....................................................147 8 ČESKÉ MUZEJNICTVÍ V LETECH 1948 - 1989................................................148 8.1 Období 1948-1958............................................................................................149 8.1.1 Cesta k jednotné organizaci.......................................................................149 8.1.2 Expoziční a výstavní činnost.....................................................................150 8.1.3 Hledání ideových východisek a vzorů.......................................................152 8.1.4 Organizační proměny a vznik nových muzejních institucí........................152 8.2 Období 1959-1971............................................................................................157 8.2.1 Legislativní zabezpečení muzeí.................................................................157 8.2.2 Pokračující rozvoj muzeí a muzejní sítě....................................................161 8.2.3 Vznik muzeologie jako vědy a profesionalizace muzejnictví....................164 8.3 Období 1972-1989............................................................................................168 8.3.1 Obecné tendence........................................................................................168 8.3.2 Pokračující rozvoj muzejní teorie a metodologie......................................174 8.3.3 Síně tradic - muzeum?...............................................................................176 8.3.4 Pokračující rozšiřování muzejní sítě..........................................................178 8.4 Vývoj v oblasti hudebního muzejnictví 1948 - 1989 .......................................182 9 ČESKÉ MUZEJNICTVÍ PO ROCE 1989...............................................................188 9.1 Legislativní zabezpečení českého muzejnictví v současnosti...........................189 10 GALERIE A MUZEA UMĚNÍ V ČESKÝCH ZEMÍCH OD 18. STOLETÍ DO SOUČASNOSTI..............................................................................................................201 10.1 Národní gal eri e v Praze.................................................................................204 10.1.1 Budovy Národní gal eri e.............................................................................206 10.2 Moravská galerie v Brně................................................................................209 10.2.1 Budovy Moravské galerie v Brně..............................................................209 10.3 Muzeum umění v Olomouci..........................................................................211 10.3.1 Muzeum moderního umění........................................................................212 10.3.2 Arcidiecézni muzeum v Olomouci............................................................212 10.3.3 Arcidiecézni muzeum v Kroměříži............................................................213 11 POUŽITÁ LITERATURA A ZDROJE...................................................................217 11.1 Literatura.......................................................................................................217 Geneze veřejných sbírek v českých zemích (do 18. století) 11.2 Internetové zdroje:.........................................................................................226 11.3 Seznam použitých obrázků............................................................................228 SHRNUTÍ STUDIJNÍ OPORY.......................................................................................240 PŘEHLED DOSTUPNÝCH IKON.................................................................................241 Tomáš Krômer, Dana Urbášková, Miloš Zapletal - Dějiny českého muzejnictví ÚVODEM Účelem této distanční opory je poskytnout základní studijní materiál pro účastníky e-learningového kurzu Dějiny českého muzejnictví, též posluchačů stejnojmenného předmětu bakalářských a navazujících oborů, vyučovaných na Slezské univerzitě v Opavě. Je třeba mít na zřeteli, že tato studijní opora je pouhým doplňkem e-learningového kurzu a rozhodně nemá nahradit plnohodnotné učební texty a ani výuku. Předně tento studijní materiál neaspiruje na zevrubný popis vývoje českého muzejnictví, jedná se spíše o „kapitoly z dějin českého muzejnictví", jehož primárním cílem je poskytnout zjednodušený výklad dějin českého muzejnictví od počátku středověkého sběratelství až do počátku 21. století s ohledem na nej podstatnější mezníky. Studijní opora tedy shromažďuje především známá fakta a základní informace, které by studenti e-learningového kurzu měli během svého studia získat. Geneze veřejných sbírek v českých zemích (do 18. století) RYCHLÝ NÁHLED STUDIJNÍ OPORY Tento distanční studijní text sestává z desíti kapitol, v nichž se účastníci e-learnigového kurzu, studenti bakalářských a navazujících oborů muzeologie či jiní zájemci seznámí s těmi nejpodstatnějšími mezníky z dějin muzejnictví v českých zemích. Tomu odpovídá i zestručněný a zjednodušený výklad. Každou kapitolu a podkapitolu zároveň uzavírá soubor kontrolních otázek, kterými student může ověřit své znalosti. Tomáš Krômer, Dana Urbášková, Miloš Zapletal - Dějiny českého muzejnictví Geneze veřejných sbírek v českých zemích (do 18. století) 1 GENEZE VEŘEJNÝCH SBÍREK V ČESKÝCH ZEMÍCH (DO 18. STOLETÍ) RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY Kapitola pojednává o vývoji sběratelství a muzejnictví v českých zemích od počátku středověku do začátku 18. století. Kromě představení jednotlivých kulturních epoch se kapitola zaměří i na důležité aspekty každé doby. Na jednotlivých příkladech je potom možné vidět jednotlivé rysy středověkého, manýristického a aristokratického sběratelství, jejich rozdíly, ale i podobnosti. CÍLE KAPITOLY Studenti se seznámí s vývojem českého muzejnictví a sběratelství v období středověku a novověku (5. - 18. století), budou schopni objasnit všechny podstatné události, které ovlivnily vývoj muzejnictví, včetně úlohy aktérů a institucí, které v něm hrály zásadní roli. V kapitole bude nastíněna i základní terminologie (definice sběratelství, muzejnictví a muzeologie). ČAS POTŘEBNÝ KE STUDIU Cca 60 minut. KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY Středověké sběratelství, Thesaurus, Církevní sbírky, Světské sbírky, Karel IV., Re-likviář, Manýristické sběratelství, Samuel van Quiccheberg, Rudolf II., Aristokratické sběratelství 17. a 18. století, Sbírky znalecké, Sbírky reprezentativní, Humprecht Jan Černín, Polyxena z Pernštejna, Zdeněk Vojtěch Popel z Lobkovic, Jan Adolf I. ze Schwar-zenberku, Sběratelství, Muzejnictví, Historická muzeologie, Muzeologie. Tomáš Kramer, Dana Urbášková, Miloš Zapletal - Dějiny českého muzejnictví Od vzniku prvních kulturních společenství existovala potřeba člověka sbírat a shromažďovat artefakty, které měly pro něj určitou hodnotu (uměleckou, historickou, sociální, společenskou). Tímto fenoménem sběru předmětů se zabývá sběratelství, jeho následným uchováním a prezentováním naopak obor muzejnictví a muzeologie. Dějiny těchto vědních disciplín se velmi úzce proplétají. Po celou dobu historie lidské společnost, člověk účelně shromažďuje artefakty spojené s jeho kulturou. Ovšem objekt jeho sběratelské aktivity se v průběhu let proměňuje. I když dějiny těchto oborů mají své počátky již v době pravěku a starověku, dějiny českého sběratelství a muzejnictví začínají až s nástupem éry středověku. • Sběratelství - vědní disciplína, která se zabývá získáváním specifických druhů předmětů. Předměty jsou sbírány podle specifického zájmu sběratele. Sběratel následně předměty uchovává ve sbírkách, které j sou roztříděny, zkatalogizová-ny a následně vystaveny. • Muzejnictví - souhrnný pojem pro zakládání, správu a veškerou činnost muzejních institucí • Muzeologie - je moderní vědní disciplína, která vychází z historických věd a filozofie. Objasňuje, proč uchováváme své dědictví minulosti (kulturní dědictví) jako specifický vztah člověka ke skutečnosti, jehož projevem je osobité kulturní osvojování (uchovávání dokladů současnosti pro budoucnost jako zdroj informačních systémů lidstva). • Historická muzeologie - tato vědní disciplína se zabývá dějinami sběratelství a muzejnictví. Kromě samotných dějin se zabývá i jednotlivými činnostmi a jejich vývojem (evidence, dokumentace, prezentace, atd.) Historická muzeologie se zabývá a zkoumá některá specifika (odlišnost mezi sbírkou a muzeem, starší a moderní dobu), (Holman 2010, s. 21) 1.1 Středověké sběratelství (5. - 15. století) Sbírání ve středověku bylo ovlivněno nově vzniklým náboženstvím, křesťanstvím. Tento nový náboženský směr ovlivnilo české i světové sběratelství a jeho činnost na dalších 1000 let. Pro tuto dobu bylo charakteristické, že zájem sběratelů byl zaměřen především na předměty spojené s náboženskou tématikou. Mluvíme tedy o éře středověkých pokladových sbírek, tzv. thesaurů. Toto období je také někdy nazýváno, jako období církevní prezentace (Holman 2010, s. 25). Pojem thesaurus (lat. thesaurus - poklad, pokladnice) má několik definic: • Thesaurus - truhla či skříňka na klenoty a drahocennosti • Thesaurus - stavební prostor, v němž je uchován poklad (hradní kaple, sakristie) Geneze veřejných sbírek v českých zemích (do 18. století) • Thesaurus - Chrámová a klášterní pokladnice Je důležité zmínit, že pojem thesaurus nepochází z období Středověku. Tento pojem vznikl v dobách antického Řecka. Antické thesaury byly sbírky votivních darů, které vznikaly u významných míst, jako byly chrámy a věštírny. I když s nástupem Středověku, antické sběratelství zaniklo, tato forma přežívala ještě v Byzantské říši, kde bylo ovlivněno křesťanským náboženstvím. Tak se tedy z původních antických thesaurů staly středověké pokladové a chrámové sbírky (Holman 2010, s. 24) Ve středověkých pokladových sbírkách bylo možné nalézt nej různější předměty, které byly spjaty se životem Ježíše Krista, Panny Marie, světců a nejrůznějších mučedníků. Zcela opomíjeny byly předměty světského charakteru. Stěžejním artefaktem každého tehdejšího thesauru byly relikviáře (schránka, ve které jsou uloženy části těl světců nebo předměty, které jsou spjaty se životem a umučením Ježíše Krista). Relikviář můžeme popsat jako skříňku (většinou vyhotovenou ze dřeva), která byla pokryta drahým kovem a zdobena drahokamy, slonovinou, perletí, emaily, atd. Kromě relikviářů byly v thesaurech uložené liturgické předměty (kalichy, kříže, konvice na víno, biskupské a opatské berly, aj.), liturgické oděvy (mitry, rukavice, ornáty, kasule, aj.), knihy (bible, kroniky, anály, cestopisy, misály, evangeliáře, aj.), medaile, mince, obrazy a sochy s náboženskou tématikou, gobelíny, zbraně, zbroj a kuriozity. Mezi sbírkami kuriozit byly často ukládány přírodniny, které měly podle tehdejších sběratelů mytický či magický charakter. Dnes už víme, že šlo o části těl exotických zvířat, které byly pro středověkou společnost neznámé, a proto jim byly přisuzovány různé magické účinky (ochrana před zlými duchy, úmysly a jedy). Mezi tyto kuriozity můžeme zařadit kůži draka (kůže krokodýla), roh jednorožce (roh narvala), těla a kůže nejrůznějších mytologických nestvůr jako byl bazilišek, mořský had a siréna. Každý středověký sběratel se také snažil mít ve své sbírce bezoárový kámen, který působil proti jedům (Holman 2010, s. 26). Obrázek 1 - Roh jednorožce (ve skutečnosti víme, že se jedná o roh narvala) Středověké pokladové sbírky můžeme podle povahy autora rozdělit na sbírky církevní a světské. Církevní sbírky vznikaly především u kostelů, katedrál, kapitul, biskupství a arcibiskupství. Kromě samotných církevních institucí je vytvářely i jednotlivý církevní hodnostáři. Mezi známé české církevní sbírky můžeme zařadit: pokladnici pražského kostelu sv. Havla, pokladnici benediktinů v Praze - Břevnově a Rajhradu, sbírku u kapituly na Vyšehradě, pokladnici arcibiskupství v Olomouci, Kroměříži a v Brně. Za nejvýznam- Tomáš Krômer, Dana Urbášková, Miloš Zapletal - Dějiny českého muzejnictví nější českou chrámovou pokladnici můžeme označit svatovítský poklad, který je zároveň i jednou z nej větší ch chrámových sbírek v celé Evropě. Světské sbírky budovali především panovníci (Přemysl Otakar II, Karel IV., francouzský král Ludvík IX. Svatý). V pozdním středověku začaly vznikat i sbírky šlechtických rodů. Šlechtické pokladnice svým obsahem napodobovaly sbírky různých českých i zahraničních panovníků. Světské pokladové sbírky měly svého majitele především reprezentovat. Kromě náboženského zaměření, měly být dokladem politické moci, vzdělanosti a vztahu ke společenským zvyklostem. Za nejvýznamnějšího českého sběratele období Středověku byl pokládán Karel IV. (Holman 2010, s. 31) 1.1.1 Svatovítský poklad Svatovítský poklad je uložen v chrámu a kapitule sv. Víta. Současně je i pokladnicí českých králů. Poklad vznikl v 1. polovině 10. století. Za nejstarší sbírkový předmět je považováno rameno sv. Víta, které přivezl kníže Václav z Řezná. Mezi další významné artefakty j sou považovány votivní předměty a památky spjaté se sv. Václavem (meč, košile, přilba) a sv. Vojtěchem. Poklad dále obsahuje zrno růžence, slonovinový hřeben a 2 kříže, sarkofágy sv. Václava z roku 1129 a sv. Vojtěcha ze 14. století. Dále obsahuje ostatky zemských patronů (sv. Václav, sv. Vít, sv. Vojtěch, sv. Prokop, sv. Zikmund, sv. Ludmila) a světců (sv. Kateřina, sv. Jiří, sv. Pavel a sv. Petr). Největšího rozkvětu dosáhl za dob panování Karla IV. Císař byl velmi vášnivým sběratelem, který Svatovítský poklad rozšířil o celou řadu relikviářů a svatých ostatků (tabulový relikviář s relikvií roušky Panny Marie potřísněné krví Ježíše Krista, válcový relikviář s bílým ubrusem Páně). Karel IV. nechal v katedrále sv. Víta vyčlenit prostory pro klenotnici, ve které byly uloženy české korunovační klenoty. V dobách jeho panování byly pravidelně jednotlivé předměty vystavovány na Dobytčím trhu. Karel IV. také nechal vyhotovit inventář, který byl pravidelně pozměňován. Vladislav Jagellonský poklad obohatil o trojici relikviářových byst sv. Víta, sv. Václava a sv. Vojtěcha. Součástí Svatovítského pokladu je i náhrobek sv. Jana Nepomuckého. Jedná se o nej větší stříbrní ckou práci, která vznikla v době baroka, a jeho autorem byl vídeňský stříbrník Johann Joseph Wůrth. V pozdějších letech byl doplněn o Alegorie křesťanských ctností, zhotovených pražským stříbrníkem Josefem Seitzem. V roce 1990 byla sbírka naposledy rozšířena o zlacený relikviář sv. Anežky České, vytvořené Alenou Novákovou (Podlaha, Šittler 1903, s. 181). Od 50. let minulého století je správcem pokladu Pražský hrad. V současné době obsahuje Svatovítský poklad celkem 400 sbírkových předmětů. Některé je možné shlédnout ve stálé expozici Příběh Pražského hradu v prostorách kaple sv. Kříže. Zbylé předměty jsou uloženy v Hilbertově pokladnici v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha nebo v depozitářích Pražského hradu. Geneze veřejných sbírek v českých zemích (do 18. století) Obrázek 2 - Busta sv. Vojtěch (darovaná Vladislavem Jagellonským) 1.1.2 Sbírka Karla IV. Jak už bylo zmíněno, císař Karel IV. byl významným sběratelem a mecenášem umění. Sběratelství bylo nejen jeho osobní zálibou, ale charakterizovalo i jeho politickou, státní a osobní povahu. Stěžejní část jeho sbírek se skládala z relikvií a ostatků Ježíše Krista, Panny Marie a ostatních světců a apoštolů (část roucha Panny Marie, její mateřské mléko, část evangelia sv. Marka). Nejznámější sbírkový předmět je zlatý korunovační kříž Karla IV., vykládaný drahokamy a gemy (obsahoval část hřebu, provazu a houby, které byly použity při ukřižování a část dřeva z Ježíšova kříže). Kromě artefaktů s církevní tématikou shromažďoval Karel IV. liturgické předměty, roucha, knihy, minerály, drahé kameny, gemy a kameje. Součástí panovníkovy sbírky byly i rarity a kuriozity, jako byla lebka a kůže draka (ve skutečnosti krokodýla), roh jednorožce a bezoáry. Navíc začal rozšiřovat astrologickou sbírku, kterou zdědil po svém předkovi, králi Přemyslu Otakarovi II. Sbírka obsahovala 3906 sbírkových předmětů, z nichž 1200 byly rukopisy. Karel IV. také vytvořil první obrazovou galerií v Cechách. Obrázek 3 - Zadní strana korunovačního kříže Tomáš Krômer, Dana Urbášková, Miloš Zapletal - Dějiny českého muzejnictví OTÁZKY • Definuj sběratelství? • Čím se zabývá historická muzeologie? • Co je to thesaurus? • Co je to relikviář? • Co j e to církevní sbírka? • Jmenuj nej významnější českou církevní sbírku? • Co je to světská sbírka? • Jmenuj nej významnější ho českého středověkého sběratele? 1.2 Sběratelství v éře kabinetů 1.2.1 Manýristické sběratelství S nástupem renesance na konci 15. století dochází ke změně v myšlení konzervativní středověké společnosti. V této době se objevuje několik faktorů, které zapříčinily přeměnu tehdejšího světa. Šlo o: křížové výpravy (znovuobjevení arabské a židovské kultury), zámořské plavby (objevení nových kontinentů, jejich kultury, flóry a fauny), zakládání univerzit (podpora nových společenských a vědních oborů), vynález knihtisku (rozšíření knih mezi širší vrstvu společnosti). Tyto změny znamenaly nejen uvolnění tehdejší společnosti, která začala modernizovat nejen způsob svého života, ale i myšlení. Nové období ovlivněné různými technickými pokroky a filozofickými směry se odrazily i ve sběratelství a způsobu vytváření sbírek. Období středověku, pro které bylo typické vytváření chrámových a palácových sbírek, bylo nahrazeno novým, manýristickým sběratelstvím (Olšovský2012, s. 36-37). Manýristické sběratelství je typické pro období konce 15. století do počátku 17. století. V českých zemích je konec tohoto období spojen se smrtí císaře Rudolfa II. Habsburského. Středověké pokladnice jsou postupně nahrazovány novým typem sbírek, tzv. Kabinety, Kunstkomorami umění a kuriozit (něm. Kunstkabinnet, Kunstkammer, Wunderkam-mer; it. Gabinetto; ang. Kabinet of curiosities). Pojem kabinet má několik definic: Geneze veřejných sbírek v českých zemích (do 18. století) • Kabinet - soukromý, uzavřený prostor, v němž se sbírkové předměty uchovávají a ukazují • Kabinet - malá sbírka, již název kabinet odlišuje od velkých sbírek muzea či galerie • Kabinet - kus nábytku, který je podobný kredenci. Do jeho přihrádek se ukládají jednotlivé sbírky Je důležité zmínit, že středověké sbírky byly nahrazeny postupně. Ještě v první polovině 16. století tento typ sběratelství můžeme nalézt u panovnických sbírek a církevních institucí. Za mezník mezi středověkou a manýristickou sbírkou je považována kolekce burgundského vévody Jeana de Berry, který vedle středověkého pojetí klade důraz i na materiálovou cennost předmětů (uměleckou, historickou, znaleckou) a podporuje zájem o mechaniku, flóru a faunu. V českých zemích je tímto mezníkem sbírka rodu Rožmberků, která sice vznikla jako středověká pokladová sbírka, ale postupně byla přebudována na sbírku kabinetní (Olšovský 2012, s. 36-37). 1.2.2 Sbírka rodu Rožmberků Vznikla ve 14. století a od konce téhož století byla pravidelně vystavována v kostele sv. Kláry v Českém Krumlově. V tomto období můžeme ve sbírkách rodů Rožmberků nalézt podobné sbírkové předměty, jaké byly k vidění u panovnických středověkých pokladnic (ostatky svatých, knihy, liturgické předměty, atd.). Velmi zajímavá byla sbírka stříbrných předmětů, která měla ryze ekonomickou povahu. V případě nedostatku peněz ji majitel mohl zastavit nebo prodat. Svého největšího rozkvětu kolekce zažila za dob panování posledních Rožmberků, bratrů Viléma z Rožmberka a Petra Voka. Přebudovali středověkou pokladnici na moderní renesanční kabinet, typický pro období 15. - 17. století (tzv. Éra kabinetů). S rozšířením a modernizací sbírkových fondů jim pomáhali tehdejší uznávání umělci a sběratelé Jacob Strada a Bartholomeus Spranger. Správcem kabinetu byl archivář, knihovník a autor historie rožmberských panovníků Václav Břežan. Sbírkové předměty typické pro období středověku doplnili o kabinet hudebnin, hudebních nástrojů a muzických knih. Zajímavostí je, že tyto sbírkové předměty využívala rožmberská kapela. Rožmberský kabinet také obsahoval matematicko - fyzikální kolekci, tvořenou glóby, mapami, měřícími a astronomickými přístroji. K oběma těmto kolekcím se zachoval původní inventář, vytvořený na konci 16. století. Součástí rožmberských sbírek byla i knihovna, která obsahovala 11 000 svazků knih a rukopisů a byla největší a nej lepší šlechtickou knihovnou tehdejší střední Evropy. Tomáš Kr Omer, Dana Urbášková, Miloš Zapletal - Dějiny českého muzejnictví 1.2.3 Charakteristika manýristických kunstkomor Při porovnávání středověkých pokladnic a manýristických kabinetů vidíme určité rozdíly. Manýristické sbírky se zaměřují především na předměty umělecké, vědecké, unikátní, přírodní. Zcela mizí zájem o předměty s náboženskou a církevní tématikou. Při zisku předmětu se sběratelé také opírali o nové vědní a přírodní obory (botanika, zoologie, alchymie, medicína, filozofie), což se v charakteristice kolekce také odráželo. Sbírky již nesou světský rys. Manýristické období je tedy oproti středověkým reprezentativním sbírkám dobou vytváření sbírek, které měly ukázat kromě znalosti sběratele i jeho vztah k umění a světu. Při zakládání a rozšiřování sbírek je kladen především důraz na prestiž zakladatelů (šlechtice, panovníka, nebo celého rodu). V kunstkomorách byly zastoupeny dva typy sbírkových předmětů naturalia (předměty přírodního nebo zvířecího charakteru) a artificialia (vytvořené nebo používané člověkem), které se dále členily. Základním rysem kunstkomor bylo vytvořit kolekci předmětů, která byla encyklopedickým obrazem tehdy známého světa (Theatrum mundi). Přesněji řečeno kunstkomora měla být jeho zmenšeným modelem (mikrokosmos). Sběratel do svých sbírek umísťoval nejen předměty, které měly historickou hodnotu, ale i estetickou a unikátní. Kunstkomory měly několik možností využití. Vedle vědeckého a vzdělávacího charakteru, měly i charakter ekonomický. Pokud byl majitel ve finančních potížích, mohla být sbírka rozprodána (Olšovský 2012, s. 36-37). Sběratelství manýrismu se stalo způsobem trávení volného času panovníků. Jednalo se tedy o společensky uznávanou aktivitu, která podporovala vzdělání. Podobu evropských kabinetů také ovlivnily tzv. kavalírské cesty, které byly typickou aktivitou mladých šlechticů. Tyto zahraniční cesty pomohly mladým šlechticům v navázání diplomatických kontaktů, poznání cizích krajů a kultur a seznámení s novou architekturou a uměním. Tyto zkušenosti potom zúročili při zakládání a obnově sbírkových kolekcí. Umělecké manýristické sbírky byly rozšiřovány, několika způsoby: • Dědictví • Věno • Dary - které věnovali panovníci, šlechtici, umělci, duchovní, zástupci měst • Obchod - již v dobách raného novověku existovala síť obchodů s uměleckými předměty. Sběratelé si většinou najímali umělecké agenty, kteří na těchto trzích s uměním obchodovali. • Tvorba falsifikátů - do této skupiny patří jak nepřiznané a přiznané kopie. Přiznané kopie vytvářeli kopisté (malíři, které si najímali jednotliví sběratelé, kteří pro ně vytvářeli jednotlivé kopie uměleckých děl) Geneze veřejných sbírek v českých zemích (do 18. století) V kabinetech byla zastoupena celá řada artefaktů z přírodních (vycpaná zvířata, sušený hmyz, herbář, fosilie), společenských a historických oborů, které byly klasifikovány podle aristotelské filozofie. Předměty v kabinetech kuriozit byly ukládány do speciálních skříní a vitrín. Toto ukládání prioritně nesloužilo pro návštěvníka, ale pro potěchu sběratele. Sbírkové předměty byly členěny podle systému antverpského muzeologa Samuela van Quicchelberga. Samuel van Quicchelberg (Quiccheberg), (1529-1567) byl antverpský lékař, knihovník, muzeolog, žil a pracoval v Mnichově. Byl osobním lékařem bavorského vévody Albrechta V. a byl i správcem jeho uměleckých sbírek. Je považován za zakladatele muzeo-logie v Německu. Napsal jednu z prvních muzeologických odborných prací: Inscriptiones vel tituli teatri amplissimi, která vyšla v Mnichově roku v 1565. Toto dílo se stalo prvním teoretickým dílem o sběratelství. V tomto díle autor pojmenoval, uspořádal a rozdělil sbírky a sbírkové předměty. Dále uděloval sběratelům rady, jak o sbírkové předměty pečovat. Podle Quicchenberga měl mít sběratel dostatek volného času a financí pro zisk jednotlivých uměleckých děl. Dílo popisuje ideální model uměleckých komor. Veškeré sbírky měly představovat zmenšený model světa (divadlo světa), tzv. Theatrum mundi. Předměty rozdělil do pěti kategorií: • Artificialia - předměty vytvořené nebo užívané lidmi (starožitnosti, umělecká díla, archeologické předměty), • Exotica - exotické rostliny a zvířata, • Naturalia - přírodní objekty a anomálie (velmi populární bylo sbírání mytologických zvířat a monster), • Scientifica - předměty vědeckého charakteru, • Mirabilia a mystica - zázračné a mystické předměty (památky náboženských obřadů, symboly tajemných náboženství a sekt) Těchto pět kategorií se dále členilo do 10 - 11 dílů, které měly být označeny nadpisy a popiskami. Podle tohoto základního členění byly uspořádány nejznámější kunstkomory v Evropě, jako byly kunstkomory v Ambrasu a v Mnichově. Tomáš Krômer, Dana Urbášková, Miloš Zapletal - Dějiny českého muzejnictví Obrázek 4 - Hans Mielich: Portrét Samuela van Quiccheberga Období manýristického sběratelství je v prostom střední Evropy a českých zemích spjato především s panovnickými rody, z nich nej významnější pro nás jsou sbírky rodu Habsburků. Rod Habsburků vládl českým zemím od 16. století. Díky jeho jednotlivým členům vznikla rozsáhlá panovnická sbírka. Některé části této sbírky se dodnes nachází na území České republiky. Sbírky tohoto panovnického rodu příkladně dokumentují přerod ze středověkých pokladnic v renesanční komory umění a kuriozit. Počátky těchto sbírek můžeme najít už v počátcích středověku, ale svou slávu a velikost získaly, až v průběhu renesance a novověku. Po polovině 16. století převládá ve sbírkách thesaurační charakter. Představitelem tohoto typu sbírek byl císař Ferdinand I. Habsburský, který ve Vídni soustředil veškerý svůj majetek. Za dob jeho panování vznikla i rozsáhlá numismatická sbírka, která byla součástí těchto sbírek. Následně sbírky rozšiřovali i další panovníci a arcivévodové, jako byl Maxmilián I, Ferdinand II. Tyrolský. Nej větší slávy a velikosti ovšem dosáhly, až za dob panování císaře Rudolfa II, který ze sbírek vytvořil typickou manýristickou kunstkomoru rarit a kuriozit. Velmi důležité je také zmínit Markétu Habsburkou, dceru císaře Maxmiliána I, která je považována za zakladatelku manýristické tradice v severní, zaalpské Evropě. Její dvůr sídlící v belgickém Mechelenu, byl pro-slulípo celé Evropě, stejně jako její umělecké sbírky (Hammanová 2010, s. 318 - 320). 1.2.4 kunstkomora císaře rudolfa II. Císař Rudolf II. získal zájem o sběratelství v dobách svého pobytu na dvoře svého strýce, španělského krále Filipa II. Zde také získal své první obrazy, které zachycovaly mytologické a antické náměty (Antonio Allegri da Correggioló: Danae, Leda), sošky a etnografické předměty. Spolu s předměty, které zdědil po svém otci císaři Maxmiliánu II, se staly základem rudolfínských sbírek. Sídlem Rudolfa II. se stala Praha. Pražský hrad byl následně upraven jak pro potřeby panovníka a dvora, tak pro potřeby sbírek. Veškeré umělecké předměty, rostliny a zvířata, byla rozdělena do několika částí. Sbírky císaře Rudolfa II. byly členěny podle encyklopedické teorie Samuela van Quicchelberga a jsou brány jako typický model teorie Theatrum mundi. Císař dále pracoval s filozofickým Geneze veřejných sbírek v českých zemích (do 18. století) učením anglického vzdělance a politika Francise Bacona, a proto ke své kunstkomoře připojil i rozsáhlou knihovnu, koňské stáje, zahrady, zvěřinec a laboratoř pro alchymisty (Olšovský2012, s. 38-40). Na Pražském hradě nechal vybudovat budovy kolem druhého hradního nádvoří a dva velké sály v severním křídle hradu (Španělský sál a Nový sál), kde byly sbírky uloženy. Ve Španělském sále je dnes umístěna Rudolfova galerie. Naopak v Novém sále byly umístěny sochy, skulptury a plastiky. Dále nechal postavit Jelení příkop, ve kterém byl umístěn zvěřinec (tzv. Lví dvůr). Dále využil letohrádek královny Anny (také známý jako Belvedér), který nechal postavit pro svou manželku Ferdinand I. Habsburský. V budově byly nejprve umístěny obrazy a sochy, následně se staly místem uložení různých matematických a astronomických předmětů. Zahrady kolem letohrádku nechal Rudolf upravit, kde vedle oranžérie a fíkovny, sídlila i botanická zahrada(01šovský 2012, s. 38-40). Rudolf II. rozšiřoval své sbírky především díky rozsáhlým nákupům, prostřednictvím různých obchodníků s uměním a najatým agentům, které měl po celé Evropě. O jeho sbírky se nejdříve staral antikvář a správce sbírek Maxmiliána II, Jacobo Strada. Jacob Strada (1507-1588) byl italský učenec, zlatník, sběratel, historik, zakladatel numismatiky. V roce 1533 vydal dílo Epitome thesauri antiquitatum, které popisovalo život velkých římských císařů od Julia Caesara po císaře Maxmiliána II. Habsburského. Uspořádal sbírku starožitností vévody Albrechta V. Bavorského a byl správcem uměleckých sbírek císaře Maxmiliána II. ve Vídni. Založil a spravoval sbírky Rudolfa II. v Praze. Jeho dcera Kateřina byla milenkou Rudolfa II. a matka jeho 6 nemanželských dětí. Po jeho odchodu od dvora se novým správcem stal jeho syn Ottavio Strada, který tento post zastával až do své smrti. Od roku 1607 se novým správcem stal malíř Daniel Frôschl, který také vytvořil rozsáhlý inventář sbírek z let 1607 - 1611. Rudolfínské sbírky byly rozděleny na obrazárnu, která celkově obsahovala přes 3000 obrazů a byla rozdělena do 4 částí: 1. Albrecht Diirer a německá renesance - největší kolekce děl Albrechta Diirera na jednom místě. Zástupci německé renesance: Hans B. Grien, Lucas Cranach 2. italské umění - Tizian, Jacopo Tintoretto, Paolo Veronese, Antonio Allegri da Correggio, Rafael, Leonardo da Vinci 3. díla pozdně středověká, mistři nizozemské renesance a manýrismu: Hieronymus Bosch, Pietro Brueghela st., Mabuse, Massys 4. španělské malířství - především reprezentativní portréty. Dále následovaly sbírky sochařství, které byly oproti malířství velmi skromné. Jednalo se především o soubor plastik a soch rudolfínských sochařů (Adrian de Vries, Hans Mon-ta, Giovanni B. Quadri, atd.). Některé práce byly umístěny v letohrádku královny Anny, v prostorách Nového sálu a v obytných budovách Pražského hradu. Menší sochy byly umístěny i v samotné kunstkomoře. Mezi vzácné sochy patřily antické torzo Iliona, bronzová Tomáš Krômer, Dana Urbášková, Miloš Zapletal - Dějiny českého muzejnictví busta císaře Rudolfa II, busta císaře Karla V. Poslední část tvořila Kunstkomora (Olšov-ský2012, s. 38-40). Podoba kunstkomory císaře Rudolfa II. byla zachycena z inventáře, který byl zhotoven 7 let po jeho smrti. V kunstkomoře bylo umístěno 20 skříní, dále zde byly i ukládací truhly a stoly. Z inventáře vyplývá, že většina skříní byla uzavřená. Jednotlivé skříně, truhly a stoly byly uspořádány podle materiálu nebo původu. Jednotlivé skříňky na sebe nenavazovaly, z archivních materiálů víme, že skříň č. 15 obsahovala astronomické a matematické přístroje a skříň č. 16 zase hliněné nádoby a rozličnou keramiku. Předměty byly členěny podle systému van Quibeccheberga, ale ne při ukládání předmětů, ale při jejich zapisování do inventářů. Máme tedy určitou představu, jak kunstkomora vypadala (01-šovský2012, s. 38-40). • Naturalia - botanické (exotická dřeva a plody), mineralogické (horniny a zkameněliny), zoologické sbírky (jedna z největších kolekcí kožek a vycpanin kolibříka, roh jednorožce, kostra draka, vycpaný bazilišek, roh nosorožce) • Artificialia - zlatnické práce, drahé kameny, sklo, medaile, mince, plastiky ze všech možných materiálů a kovů, automaty, hrací stolky, neobvyklé hudební nástroje, sbírka kreseb, voskové plastiky • Scientifica - astronomické a matematické přístroje, 42 hodin i s vteřinovým ukazatelem, glóby, astroláby, přístroje na perspektivní kreslení, nedokončená díla rudolfínských mistrů • Mirabilia - dvouhlavé tele, kůže koloucha se 2 hlavami, dýka, kterou byl zavražděn Julius Caesar; hromové kameny (meteority), mumie, Codex Gigas (tzv. Ďáblova kniha) atd. Obrázek 5 - Codex Gigas (vyobrazení ďábla) Geneze veřejných sbírek v českých zemích (do 18. století) Sbírkové předměty byly velmi podrobně popisovány v inventářích. Zápisy obsahují rozměry, váhu, datum získání, údaje o autorovi, způsob získání, kresbu samotného předmětu a jeho umístění v kunstkomoře. Z inventářů je patrné, že v císařově kunstkomoře se nacházelo přes 2814 sbírkových předmětů. Součástí rudolfínských sbírek byla i zbrojnice, která byla umístěna v Bílé věži, 2 alchymistické laboratoře a prostory, které sloužily k ražbě mincí a výrobě bergwerků (zlatnické výrobky kombinované s přírodními materiály). Po smrti císaře Rudolfa, začaly být jednotlivé exponáty odváženy z Prahy. Některé si po roce 1612 odvezl Rudolfův bratr Matyáš, některé byly odvezeny do Mnichova jako válečná splátka Maxmiliánu Bavorskému. K nej většímu rozkrádání sbírek došlo během vpádu švédských vojsk v roce 1648. Cílem švédských vojsk bylo získat slavné rudolfínské sbírky, a to na přímý příkaz švédské královny Kristiny I. Poslední ránou pro sbírky byl veřejný prodej za vlády císaře Josefa II. (Olšovský 2012, s. 38-40). Sbírka císaře Rudolfa II. by dnes byla považovaná za největší uměleckou sbírkou na světě. Před 2. světovou válkou byla tato sbírka oceněna na 1000 000 000 korun. Dnes by byla její cena několikanásobně větší. Obrázek 6 - Hans von Aachen: Rudolf II. OTÁZKY • Kdo byl považován za prvního muzeologa? • Jak se jmenoval spis, který napsal Samuel van Quicchelberg? • Do jakých kategorií rozdělil Samuel van Quichelberg sbírkové předměty? • Co to je kunstkomora? Tomáš Krômer, Dana Urbášková, Miloš Zapletal - Dějiny českého muzejnictví • Co to je naturalia a artificialia? 1.3 Aristokratické sběratelství v 17. a 18. století Podobně jako evropské panovnické rody se sběratelské činnosti věnovaly i české a moravské šlechtické rodiny. Především v době po bitvě na Bílé hoře (8. 11. 1620) se tyto aktivity mezi jednotlivými šlechtici začínají rozšiřovat. Pokud bylo předchozí manýristé sběratelství spojeno především se sbírkami panovnických rodů, je období Baroka dobou aristokratického sběratelství. Při porovnání manýristických a aristokratických sbírek můžeme pozorovat jeden velký rozdíl. Pokud se manýristické sbírky snažily poznat a zachytit vědění tehdejšího světa, tak aristokratické sbírky jsou spojeny především s touhou vyrovnat se panovníkovi a reprezentovat svůj sociální a politický status (Olšovský 2012, s. 40). V tomto období bylo typické, že každý šlechtic byl povinen znát svět umění, musel ocenit umělecká díla, měl být mecenášem a podporovatelem umělců.Tento předpoklad o uměleckém cítění aristokracie vychází z knihy renesančního humanisty Baldassare Castiglione, nazvané Dvořan. Toto tehdy populární humanistické dílo vneslo mezi šlechtu koncept vzdělaného aristokrata, který se věnuje různým kulturním činnostem, mecenášství a sbírání uměleckých předmětů. Pro takový typ aristokrata se vžil termín ars picto-riae amator. Nejznámějším představitelem šlechtice - sběratele byl kníže Karel Eusebius z Lichtenštejnu, dále Humpert Jan Černín a olomoucký biskup Karel II. z Lichtenštejnu -Castelcornu.Typickou barokní šlechtickou sbírkou byla Nosticovská sbírka, která obsahovala kolem 200 sbírkových předmětů (dnes je součástí Uměleckoprůmyslového muzea v Praze). Hlavním sběratelským záměrem šlechtických rodů byli. Kresby, grafiky, tapiserie, antické předměty, porcelán, sklo a obrazy (ze kterých postupně vznikaly samostané obrazárny). Aristokratické sběratelství bylo tedy prioritně bráno jako možnost reprezentovat bohatství a moc svého rodu a stalo se jedním z nástrojů legitimizace a odlišení se od ostatních vrstev tehdejší společnosti. Své znalosti mladí aristokraté získávali pomocí kavalírských cest, které byly v období renesance a raného novověku pokládány za způsob cestování a zisku potřebného vzdělání. Velmi populární se stala významná umělecká centra v Itálii (Řím, Neapol, Padova, Benátky), Francii (Paříž, Verona, Lyon), Španělsku (Madrid) a Nizozemsku. Tyto cesty měli dospívajícím šlechtickým synkům pomoci v získávání diplomatických kontaktů, vzdělání v cizích jazycích a získávání znalosti v oblasti kultury a tradic jiných dvorů. Díky tomuto stylu cestování, se mezi české a moravské šlechtice rozšířila záliba v umění jak domácím, tak zahraničním. Kavalírské cesty dále domohly k rozvoji šlechtických uměleckých sbírek. Do této doby měly sbírky spíše reprezentovat bohatství a moc šlechtického rodu, než jeho lásku k umění sbírky (Olšovský 2012, s. 40). Geneze veřejných sbírek v českých zemích (do 18. století) Obrázek 7 - David Teniers mladší: Obrazová galerie se dvěma muži zkoumající pečeť a červenou křídovou kresbu a opičí dárek (ukázka, jak vypadala umělecká sbírka /obrazárna v éře kabinetů a době baroka) Aristokratické sbírky můžeme rozdělit na dva typy: Sbírky reprezentativní a sbírky znalecké. Sbírky znalecké měli za úkol shromažďovat předměty s určitou vypovídající hodnotou, které byly následně systematicky uspořádány. Velmi důležitá byla kritičnost samotného sběratele, který dokáže dané sbírky rozdělit na kvalitní a méněcenné. Dle slov samotného kníže Lichtenštejna „sběratel oceňuje vše pěkné, vznešené a umělecké a v důsledku toho i vzácné". Mezi sbírky znalecké řadíme především sbírky šlechty, která vykonávala diplomatickou, vojenskou službu nebo pracovala ve státní sféře. Můžeme sem zařadit sbírky umění rodu Černínů (zakladatel Humprecht Jan Černín), Jana Hartvíka z Nostic, Polyxeny z Pernštejna a jejich manželů Viléma z Rožmberka a Václava Popela z Lobkovic. Majitelé reprezentativních sbírek měli ke sběratelství velmi vlažný a neosobní vtah. Sběratelství se věnovali, protože to vyžadovala tehdejší šlechtická společnost. Sbírka nebyla zálibou majitelé, pouze měla reprezentovat jeho osobu. Majitelé do svých sbírek nenakupovali drahá originální díla, ale levné kopie nebo i kopie kopií. Často zaměstnávali plagiátory, kteří jim díla vytvářeli nebo vlastnili i plagiátorské umělecké dílny (výroba obrazů, soch, plastik a keramiky na zakázku). Šlechtici často napodobovali celá díla významných panovníků a šlechtických sběratelů. Typickým představitelem této kategorie je Jan Adolf I. ze Schwarzenberku, který si nechával zhotovovat kopie podle originálů z umělecké sbírky arcibiskupa magdeburského, arcivévody Leopolda I. Viléma Habsburského (1614 -1662). Díla pro něj vytvářel vlámský malíř a dvorní malíř arcivévody Leopolda Viléma David Teniers mladší (Holman 2010, s. 54). Tomáš Krômer, Dana Urbášková, Miloš Zapletal - Dějiny českého muzejnictví Obrázek 8 - Portrét knížete Jana Adolfa I. ze Schwarzenberku 1.3.1 Sbírka Polyxeny z Pernštejna a Vojtěcha Popela z Lobkovic Polyxena z Lobkovic, rozená z Pernštejna (1566-1642) byla nej významnější šlechtična českého období renesance. Byla dcerou nejvyššího kancléře Vratislava z Pernštejna, držitelé Zlatého rouna. Byla celkem dvakrát vdaná, jejím prvním manželem byl český politik a představitel českých stavů Vilém z Rožmberka (1535-1592), druhým manželem byl nejvyšší český kancléř Zdeněk Vojtěch Popel z Lobkovic (1568-1628). Polyxena z Pernštejna získala od své matky, která pocházela ze španělského rodu Mendozů, rozsáhlésbírky uměleckých předmětů. Mezi nimi bylo i tzv. Pražské j ezulátko, které dostala jako svatební dar její matka. Jezulátko následně věnovala po smrti svého druhého manžela klášteru bosých karmelitánů u kostela Panny Marie Vítězné v Praze. Po svém prvním manželovi zdědila část jeho uměleckých sbírek (portréty rožmberského rodu). Spolu se svým druhým manželem tyto sbírky rozšiřovali. Společně vytvořili obrovskou sbírku portrétů významných osobností 16. a 17. století (renesanční portréty Lobko-viců, Rožmberků, Pernštejnů a spřízněných rodů byly základem sbírky). Vlastnili i díla Petra Pavla Rubense (Hygie - dnes v Národní galerii v Praze), Pietra Brueghela st. (Seno-seč), španělských mistrů 2. poloviny 16. století atd. Kromě rozsáhlé obrazové galerie, se Geneze veřejných sbírek v českých zemích (do 18. století) jejich sbírky skládaly i z kolekcí zbraní, keramiky, hudebních nástrojů, medailí, mincí, šperků a dobových oděvů (Holman 2010, s. 35 a 55). Sbírka manželů byla umístěna na zámku v Roudnici nad Labem, který Polyxena zdědila po svém prvním muži. Dnes je možné část sbírek vidět na rodovém zámku Lobkoviců v Nelahozevsi a v Lobkovickém paláci na Pražském hradě, který patří Národnímu muzeu. Obrázek 10 - Portrét Zdeňka Vojtěcha Popela z Lobkovic 1.3.2 Sbírka Humprechta Jana Černína Humprecht Jan Černín z Chudenic (1628-1682) byl český aristokrat a diplomat, velvyslanec v Benátkách, místodržící Českého království, komoří pozdějšího císaře Leopolda I. Pro vídeňský dvůr získával různá umělecká díla (obrazy, knihy, artefakty, hudební- Tomáš Krômer, Dana Urbášková, Miloš Zapletal - Dějiny českého muzejnictví ky, herce a divadelní hry). Byl zakladatelem světoznámé Černínské obrazárny, která se stala první a nej hodnotnější aristokratickou obrazárnou v barokních Čechách. V dobách svého působení v Benátském království se nechal inspirovat italským sběratelstvím a začal budovat své vlastní umělecké kolekce. Umělecká díla získal prostřednictvím nákupu u benátských malířských mistrů (Pietro della Vechio, Cavaliere Pioetro Libeň), nákupem celých obrazových kabinetů z dalších italských měst (Bologně, Modeny a Říma), nebo pomocí uměleckých agentů jako byl Lorenzo Fabri. Spoustu uměleckých předmětů získal darem jako císařský velvyslanec. Černín také spolupracoval s německým malířem, žijícím v Benátkách, Johannem Karlem Lotharem, jehož díla byla hojně zastoupena v Černínských sbírkách. V jeho obrazových kolekcích je možné najít i Willema Drosta, Giuseppe Enns (Heintz), díla italských mistrů pozdní renesance a raného baroka (Giorgione, Tizian, Rafael, Pordenone, Domenico Fetti, Petr Pavel Rubens, Cornlise Hollstein, Antonies van Dyck, atd.). V této době získal 10 obrazů od významného českého malíře Karla Skréty. Díla získané Černínem zachycující řeckou mytologii, výjevy ze starého zákona a scény zachycující náměty ze světové literatury. V období své působnosti v Benátkách čítala obrazová sbírka Humprechta Jana Černína na 300 obrazů a kreseb (originálů i kopií)(01šovský 2012, s. 42-44). Po svém návratu do Českého království byla jeho obrazová galerie umístěna do Rožmberského domu, který tehdy vlastnil a současně začal budovat Černínský palác, který se měl stát sídlem rodu a jeho majetkem. Palác byl vybudován podle pozdně manýristické palladiovské architektury a vycházela z koncepce raně barokní římské architektury. Palác byl dostavěn až po smrti Humprechta Jana Černína, za dob jeho syna Heřmana Jakuba Černína. Prostory určené pro umělecká díla byla členěna na: Malá galerie (galleria piccola), intimní kabinet - určený pro sochařská díla, velká galerie (galleria grande) -obrazy v ní byly uspořádány podle dobových konvencí. Obrazy byly vystaveny tak, aby si je divák mohl prohlédnout z blízka. Po návratu do Českého království si hrabě Černín najal čtyři dobové malíře, Jakuba van der Heydena, Jana La Fresnoye, Caspara de Payne a Jiřího Rutharda Rudigiera, kteří pro něj získávali umělecká díla a starali se o jeho umělecké sbírky. Tito malíři byli i autory tří svazkového kresleného inventáře Imagines Gale-riae, který zachycoval 749 obrazů z Černínské obrazárny (Olšovský 2012, s. 42-44). Po smrti Humprechta Jana Černína se sběratelské činnosti věnoval i jeho syn Heřman Jakub Černín (1659-1710). Sdílel se svým otcem vášeň pro umění a rodovou obrazárnu obohatil o další umělecká díla. Část získal Heřman Jakub z pozůstalosti své ženy hraběnky Marii Josefě Slavatové z Chlumu a Košumberku. Podle soupisu umění z roku 1710 víme, že Černínská obrazárna obsahovala 879 obrazů a kreseb. V následujících generacích docházelo k rozšiřování rodových sbírek, ale i k jejímu následnému zániku. Jednotliví členové rodu se často ocitali v těžkých finančních problémech a některá umělecká díla zastavovali a rozprodávali. Dnes je většina děl Černínské obrazárny majetkem Národní galerie v Praze (Olšovský 2012, s. 42-44). Geneze veřejných sbírek v českých zemích (do 18. století) Obrázek 11 - Portrét Humprechta Jana Černína OTÁZKY • Stručně popiš aristokratické sběratelství? • Co j e to sbírka znalecká? • Co j e to sbírka reprezentativní? • Jmenuj významné české aristokratické sběratele? SHRNUTÍ KAPITOLY České muzejnictví je v prvních letech své existence úzce spojeny s dějinami sběratelství. Pro období středověku bylo typické, že se sběratelé zaměřovali především na předměty s církevní a náboženskou tématikou. Vznikaly tedy tzv. thesaury (středověké pokladnice). Ty byly v období 15. - 17 století vystřídány kunstkomorami, které se snažily zachytit vědění tehdejšího světa. Pro naše prostředí je typickou kunstkomorou umění a rarit sbírka císaře Rudolfa II. Po bitvě na Bílé hoře se sběratelství začali věnovat i šlechtické rody. Díky tomu vzniklo aristokratické sběratelství, typické pro 17. a 18. století. Aristokratické sbírky dělíme na znalecké a reprezentativní. Příkladem sbírek znaleckých je sbírka Humprechta Jana Černína. Naopak kníže Jan Adolf I. ze Schwarzenberku je představitel sbírek reprezentativních. Tomáš Krômer, Dana Urbášková, Miloš Zapletal - Dějiny českého muzejnictví ODPOVEDI Středověké sběratelství • Definuj sběratelství? - vědní disciplína, která se zabývá získáváním specifických druhů předmětů. Předměty jsou sbírány podle specifického zájmu sběratele. Sběratel následně předměty uchovává ve sbírkách, které jsou roztříděny, zkatalogizo-vány a následně vystaveny. • Čím se zabývá historická muzeologie? - Dějinami sběratelství a muzejnictví. • Co je to thesaurus? - termín pochází z latinského slova thesaurus a znamená poklad či pokladnice. • Co je to relikviář? - schránka na relikvie. • Co je to církevní sbírka? - středověké sbírka, která vznikala u církevních institucí (kostely, kláštery, katedrály, kapituly, biskupství a arcibiskupství). • Jmenuj nej významnější českou církevní sbírku? - Svatovítský poklad. • Co je to světská sbírka? - středověká sbírka, kterou budovali panovníci. V pozdním středověku začaly vznikat i sbírky šlechtických rodů. • Jmenuj nej významnější ho českého středověkého sběratele? - Karel IV. Sběratelství v éře kabinetů • Kdo byl považován za prvního muzeologa? - Samuel van Quicchelberg. • Jak se jmenoval spis, který napsal Samuel van Quicchelberg a ve kterém roce vyšla? - Inscriptiones vel tituli teatri amplissimi. Tento spis vyšel v roce 1565 v Mnichově. • Co to je kunstkomora? - typická pro období manýristického sběratelství. Kunst-komora měla být zmenšeným modelem tehdy známého světa. • Co to je naturalia a artificialia? Naturalia - předměty přírodního a zvířecího charakteru. Artificialia - předměty vytvořené nebo užívané lidmi. Aristokratické sběratelství v 17. a 18. století • Stručně popiš aristokratické sběratelství? - typické pro 17. a 18. století,autory sbírek byla aristokracie, která se snažila díky těmto sbírkám upevnit své postavení. Geneze veřejných sbírek v českých zemích (do 18. století) • Co je to sbírka znalecká? - shromažďování předmětů s určitou vypovídající hodnotou, které jsou systematicky uspořádány. • Co je to sbírka reprezentativní? - Autoři sbírek se této činnosti věnují, protože to vyžaduje jejich okolí. Nemají ke sbírkám žádný vztah. Často pořizují do svých sbírek kopie uměleckých předmětů. • Jmenuj významné české aristokratické sběratele? - Polyxena z Pernštejna, Humprecht Jan Černín, Karel II. z Lichtenštejnu - Castelcornu. Tomáš Krômer, Dana Urbášková, Miloš Zapletal - Dějiny českého muzejnictví 2 VZNIK PRVNÍCH MUZEÍ V ČESKÝCH ZEMÍCH RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY Tato kapitola se zabývá vznikem prvních muzejních institucí v českých zemích. Časově je tato kapitola vymezena obdobím pozdního osvícenství a romantismu. Vedle zopakování pojmů thesaurus a kunstkomora, bude vysvětlen i nový pojem muzeum. Vedle historických událostí bude přiblížena i historie nej větších a nej starších muzeí na našem území. Dále se kapitola bude snažit přiblížit i historické osobnosti z řad politiků, historiků, profesorů a vlastenců, kteří se zasloužili o rozvoj muzejního fenoménu v letech 1800 - 1850. CÍLE KAPITOLY Vymezení základních pojmů. Vysvětlení dobových událostí a co předcházelo vzniku prvních muzeí na našem území. Jaký byl osud muzejních institucí v letech 1800 - 1850. Kdo a proč se zasadil o vznik a rozvoj muzejnictví v tomto období. ČAS POTŘEBNÝ KE STUDIU Cca 60 minut. KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY Muzeum, pražské Klementinum, Ignác Antonín Born, Šeršnikovo muzeum v Těšíně, Leopold Jan Seršnik, Gymnaziální muzeum v Opavě, Faustin Ens, Franz Múckusch von Buchberg, Ernst Múckusch von Buchberg, Johann Joseph Schôssler, Františkovo muzeum v Brně, Albin Heinrich, Vlastenecké muzeum v Praze, František Palacký, Kašpar Mária ze Šternberka. Touha po vědění, sbírání a uchovávání předmětů s určitou vypovídající hodnotou byla v předchozích obdobích (středověku a novověku) spojena především s majetnějšími vrstvami jako byli panovnické rody a aristokracie. Ty své umělecké a vědecké sbírky ovšem Vznik prvních muzeí v českých zemích používaly ryze pro osobní potěchu nebo k osobní prezentaci. S nástupem moderní doby a rozšíření filozofických směrů (osvícenství, romantismus, nacionalismus) se touha po poznání světa a jeho krás začíná rozšiřovat i mezi další vrstvy obyvatel. Většina těchto lidí (studenti, střední vrstva, aj.) si, ale nákladné objevování světových krás nemohla dovolit. Někteří panovníci a šlechtici svým poddaným jednou do roka dovolili nahlédnout do svých soukromých sběratelských komor a kabinetů, ale zcela chyběla možnost je dlouhodobě studovat a obdivovat. Většina učenců se, ale domnívala, že právě ony sbírkové předměty se mohou stát pro obyčejné obyvatele zdrojem poznání a vědění. V této době také vznikají různé učené společnosti a učitelské kluby, kde se vedle poznání a vzdělání diskutovalo i o problematice národnostní a nacionalistické. Tyto prvky se pak staly jedním ze základů rozvoje moderního muzejnictví, které dalo vzniknout prvním muzejním institucím u nás i ve světě. Všechny tyto výše zmíněné faktory probíhali i na území Rakousko - Uherské monarchie. V první řadě to byly osvícenské myšlenky, které k nám pronikaly ze západní Evropy, především z Francie. Tento filozofický proud zapříčinil, že se zkostnatělá rakouská společnost začala reformovat a modernizovat. Díky ní vzniklo mnoho kulturních a osvíceneckých spolků a společností, složených ze šlechticů, učenců a vlastenců. První takovou společností se stala olomoucká Societas Incognitorum, založená v roce 1746 Josefem svobodným pánem Petrášem. Ten byl také zakladatelem olomoucké knihovny. Další učenou společnou byla Moravskoslezská společnost pro povznesení orby v Brně, založená roku 1811. Tato brněnská společnost se snažila o rozšíření a prohloubení lidského poznání v oblasti hospodářství a řemesla. (Sopák 2012 s. 64-65). Na zlomu 18. a 19. století na území českých zemích vznikat různé spolky a diskusní kluby, které pomohly rozšířit tehdejší evropské myšlenky a položit základy českému modernímu muzejnictví. 2.1 Vznik prvních muzeí v českých zemích První muzejní instituce na našem území vznikaly díky církevním řádům, které v českých zemích dohlížely nad školstvím a odborným vzděláním. Nej starší institucí tohoto druhu bylo pražské Klementinům, založené jezuitským řádem v roce 1711. Tyto ústavy nebyly určeny pro veřejnost, ale pouze pro vědeckou a vzdělávací činnost členů řádů. Mezi další soukromá muzea tohoto typu můžeme zařadit premonstrátský Strahovský klášter, který se dodnes pyšní velmi cennou knihovnou, obrazárnou a kabinetem kuriozit. Důležité je také zmínit, že sbírky těchto soukromých církevních muzeí mají své kořeny ve středověkých thesaurech, které při církevních institucí vznikali od 5. století. Můžeme říci, že většina těchto církevních muzeí se následně stala vzorem pro veřejná školní muzea a kabinety umění, které následně začali vznikat u českých a německých gymnázií po celé monarchii. Právě gymnaziální profesoři si často uvědomovali, že školské výukové materiály jsou zastaralé a nedostačující a snažili se tyto nedostatky napravit. I díky píli gymnaziálních profesorů jako byl Leopold Jan Seršnik, Faustin Ens a mnoho dalších, byla následně na našem území založena první veřejná muzea (Holman 2012, s. 58; Sopák 2014, s. 24). Tomáš Kr Omer, Dana Urbášková, Miloš Zapletal - Dějiny českého muzejnictví Počáteční pokusy o založení veřejných muzejních institucí na našem území se objevují až na konci 18. století. Většina těchto pokusů, ale nebyla realizována nebo byla přímo zamítnuta. První, kdo se snažil založit české národní muzeum, byl rakouský osvícenec a šlechtic Ignác Antonín Born (1742-1791). Ovšem k realizaci jeho plánů nikdy nedošlo. Podobným plánem se zabýval i blízký přítel Ignáce A. Borna, František Josef Kinský. Tento český šlechtic, vojevůdce a vědec se pokoušel o založení přírodovědeckého Českého muzea. Ovšem, ani jeho nápad nebyl zrealizován. I přes některé neúspěchy o založení muzejních institucí, vznikla v této době řada kulturních a společenských spolků, jejichž činnost dala vzniknout řadě populárním projektů. Například Obrazárna Společnosti vlasteneckých přátel umění se v pozdějších letech stala základem pro sbírkový fond Národní galerie. Členové tohoto spolku byli šlechticové, měšťané a milovníci umění. Díky darům, zápůjčkám a odkazům jednotlivých členů následně vznikla Obrazárna Společnosti vlasteneckých přátel umění, jejím účelem bylo pozvednutí vkusu pražských obyvatel. Tato obrazárna se následně stala základem pozdější Národní galerie v Praze (Holman 2012, s. 57). Obrázek 12 - Budova Klementina Ignác Antonín Born (1742-1791) byl rakouský osvícenec, geolog, mineralog, amatérský chemik, sběratel, montanista a svobodný zednář. Byl dvorním radou, který se zabýval hornictvím a mincemi. V českých zemích se zasloužil o rozvoj vědy a vzdělanosti. Jméno Ignáce Antonína Borna bylo umístěno pod okny Národního muzea v Praze spolu s mnoha dalšími (tzv. Dvaasedmdesát jmen české historie). Na svém sídle ve Starém Sedlišti založil botanickou zahradu, vlastnil rozsáhlou mineralogickou sbírku a odbornou knihovnu. Založil Učenou společnost (předchůdce královské společnosti nauk). Na přání císařovny Marie Terezie uspořádal císařské přírodovědecké sbírky. Vydával první přírodovědecký časopis v českých zemích:Pražské učené zprávy(něm. Prager gelehrte Nachrichten) a časopis Abhandlungen einer Privatgesellschaft der Wissenschaften. Byl autorem mnoha odborných publikací: Nauka o hornictví, Přírodopis mnichů atd. Vznik prvních muzeí v českých zemích Obrázek 13 - Ignác Antonín Born Impulsem pro založení veřejné české muzejní instituce se stal rok 1811. Tehdy bylo založeno zemské muzeum v Štýrském Hradci, Universalmuseum Joanneum. Díky jeho náplni ho můžeme označit za zemské vlastivědné muzeum. Součástí tohoto muzea byla i Technická univerzita. Cílem této instituce bylo zachytit historický vývoj místní společnosti a zdokumentovat faunu a flóru na území Štýrska. Jeho zakladatel, rakouský arcivévoda Jan Baptista Habsbursko - Lotrinský, též známí jako Johann von Österreich (jehož jméno bylo obsaženo i v názvu instituce) chtěl, aby tento vzdělávací ústav podněcoval lásku místních obyvatel k jejich rodné vlasti. A právě tato muzejní instituce se stala vzorem pro česká muzea a galerie. Zajímavostí také je, že Universalmuseum Joanneum je nej starším muzeem v Rakousku a po Uměleckohistorickém muzeu ve Vídni také druhé největší. (Holman 2012, s. 58). Nově vzniklé vzdělávací veřejné instituce u nás i ve světě byly pojmenovány muzeum/ museum. Slovo muzeum pochází z řeckého slova museion (musaion) a znamená chrám múz. Tento termín vznikl v helenistickém Řecku. V období starověku byl museion místem shromaždování předmětů s určitou vypovídající hodnotou, ale i místem pro společné debaty, četby knih a vzdělávání. I nově vzniklá muzea měla tento koncept splňovat (Šopák2012, s. 12). V 19. století bylo muzeum chápáno jako vzdělávací ústav, shromažďující a vystavující předměty. Muzeum mělo svým návštěvníkům přinášet poznání. V každém výstavním sálu byly vystaveny sbírkové předměty (hmotný doklad), které měly dokumentovat určité období nebo území a všechny jeho přednosti. Celé muzeum potom bylo chápáno jako mikrokosmos (poznání celého světa uzavřené v jedné budově). V tomto se muzea podobala kabinetům. Nově vzniklé muzejní instituce vystřídaly éru kabinetů. Oproti středověkým pokladnicím a kabinetům byla muzea a následně i galerie umění přístupné širší veřejnosti. V prvních letech tyto instituce navštěvovali především odborníci, protože muzea měla hlavně vzdělávací a vědecký charakter. Sbírkové předměty a kolekce byly vystavovány v průhledných skleněných vitrínách, otevíratelných skříních, umístěných na podlahách. Při uspořádání sbírek byly používány vědecké metody a přístupy. Díky přílišnému Tomáš Krômer, Dana Urbášková, Miloš Zapletal - Dějiny českého muzejnictví vědeckému zaměření, začal upadat zájem laické veřejnosti. Na přelomu 19. a 20. století začal být využíván nový styl muzejní prezentace - expozice a výstavy byly tvořeny pouze z pár předmětů, které se v průběhu let obměňovali a doplňovali. Díky tomu se i pro laickou veřejnost staly přitažlivé a srozumitelné (Holman 2012, s. 62 - 63). Období mezi léty 1750 - 1850 můžeme rozdělit na dvě části: 1. Období přechodu z kabinetů a kunstkomor ke vzniku prvních muzejních institucí (2. polovina 18. století) 2. Éru muzeí a galerií (19. století - současnost) Mezi léty 1800 - 1820 vznikla na území českých zemí řada významných muzejních institucí, které se zachovaly až do dnešních dnů a patří mezi nej významnější instituce v České republice. Nej staršími muzejními institucemi, které vznikly na území českých zemí, byly: • Seršnikovo muzeum v Těšíně (1802) - dnes Muzeum Těšínského Slezska • Gymnaziální muzeum v Opavě (před rokem 1814) - dnes Slezské zemské muzeum • Františkovo muzeum v Brně (1816) - dnes Moravské zemské muzeum • Vlastenecké muzeum v Praze (1818) - dnes Národní muzeum Podle charakteru jejich zakladatelů a mecenášů je můžeme rozdělit do čtyř kategorií: • Muzea založená církevními řády (neveřejná) - Klementinum v Praze • Muzea, která vznikla při školních institucích (veřejná) - Seršnikovo muzeum v Těšíně, Slezské zemské muzeum v Opavě • Muzea založená zemskou správou nebo zemským městem (veřejná) - Františkovo muzeum v Brně • Muzea založena učenými společnostmi (veřejná) - Vlastenecké muzeum v Praze OTÁZKY • Vysvětli pojem muzeum? • Muzea můžeme podle charakteru zakladatelů rozdělit? Jmenuj čtyři kategorie? • Za nej starší neveřejnou muzejní instituci můžeme označit? Vznik prvních muzeí v českých zemích • Za nej starší veřejnou muzejní institucí v České republice můžeme označit? 2.2 Šeršnikovo muzeum v Těšíně Seršnikovo muzeum v Těšíně (něm. Schernik - Museum in Teschen). Bylo založeno v roce 1802 jako gymnaziální muzeum (něm. Gymnasial - Museum). Těšínsko bylo od 14. století součástí Českého království. Proto bylo do roku 1920 (kdy byl vyřešen spor o Těšínsko) nejstarším muzeem založeným na území českých zemí. Součastně je Seršnikovo muzeum druhým nejstarším muzeum na území Polské republiky. Zakladatelem muzea byl slezský kněz, historik a sběratel Leopold Jan Seršnik (správné jméno zakladatele těšínského muzea zní Leopold Jan Szersznik, ale můžeme se setkat i s poněmčenou verzí Scherschnick, nebo počeštěnou Seršnik). Dnes se muzeum nazývá Muzeum Těšínského Slezska (pol. Muzeum Slamka Cieszyňskiego). Muzejní sbírka je velmi obsáhlá, členěná do několika podsbírek (přírodniny, umělecké a historické předměty). Součástí muzea je i rozsáhlá odborná knihovna. Během působení na gymnáziu v Těšíně si Leopold J. Seršnik začal uvědomovat, že místní studijní materiály j sou pro výuku studentů nedostačující. Začal tedy gymnaziální sbírky rozšiřovat pomocí darů, koupí a výměnou s jinými vzdělávacími institucemi. Jeho prvními získanými předměty byly mořské zkameněliny a mamutí kel. Následně odkoupil sbírky gymnaziálního muzea spolu s budovou těšínského gymnázia. Do prostor gymnázia umístil kromě stávajících sbírek i předměty ze svého soukromého vlastnictví. Roku 1802 otevřel gymnaziální muzeum po veřejnost (i když je uváděno, že muzeum bylo založeno v roce 1802, nemůžeme s přesností říci, zda tomu tak opravdu bylo. S jistotou ovšem víme, že muzeum existovalo již před rokem 1814). Cílem Leopolda J. Seršnika bylo vytvořit muzeum, které by mělo charakter vědecký a výchovný. 18. června 1824 vydalo Moravské gubernium v Brně nadační listinu, která potvrdila založení a činnost gymnaziálního muzea. Do své smrti byl provozovatelem a kurátorem sbírek (Sopák 2014, s. 111-112). V roce 1807 popsal zakladatel muzea, v dopisu adresovanému jeho příteli, jednotlivé sbírky gymnaziálního muzea, které byly rozděleny do několika podsbírek: • Entomologické sbírky - měkkýši, mořští pavouci, raci, brouci, motýli, zkameněliny • Ornitologické sbírky - ptačí vejce a hnízda • Xylotéka - tuzemské a cizokrajné dřeviny • Botanické sbírky - tuzemské květiny, semena, pryskyřice (z dochovaného podrobného inventáře víme, že botanická sbírka obsahovala 717 položek) Tomáš Krômer, Dana Urbášková, Miloš Zapletal - Dějiny českého muzejnictví • Technické sbírky - astrologické, fyzikálni, geologické předměty a přístroje a různé modely strojů • Artificiália - předměty vyrobené člověkem (mince, medaile, zbraně) Součástí sbírek byl i trojrozměrný model Jana Amose Komenského Orbis pictus (Sopák 2014, s. 111-112). Tato původní Seršnikova sbírka byla uspořádána podle evidenčního systému. Každý sbírkový předmět měl evidenční lístek, který obsahoval německý a latinský název a stručný popis (datum vzniku, datum zisku, způsob nabytí a krátkou historii). Tento původní Serniškův evidenční systém se zachoval pouze u mineralogické podsbírky (Sopák 2014, s. 111-112). Roku 1814 zemřel Leopold Jan Seršnik, ve své závěti odkázal veškerý svůj majetek na provoz muzea, udržování sbírek a budovy muzea. Ve stejném roce byl sepsán nový seznam sbírek a podsbírek gymnaziálního muzea, který obsahoval 13 000 svazků knih, více než 5000 fosílií, hornin, minerálů, botanickou sbírku a zoologickou sbírka s preparáty různých druhů zvířat a ptačí vejce.Po smrti Leopolda Seršnika začalo rozšiřování sbírek stagnovat a také samotná muzejní budova začala chátrat. Muzeum, ale až do roku 1929, fungovalo jako samostatná instituce, v jehož čele stálo mnoho vědeckých odborníků, pedagogů a významných osobností města Těšín. Byli to: Albín Heinrich (1785-1864), který rozšířil sbírky muzea o entomologické a mineralogické předměty; sbírky vědecky uspořádal a zkatalogizoval. Karl Schwaz (1831-1862), Josef Christ (1862-1871), Vincent Bienert (1871-1876), Václav Pscheidl (1876-1883), Antonín Balcar (1883), Jan Wytr-zens (1883-1935) (Šopák 2014, s. 111-112). Na počátku 1. světové války byly sbírky muzea sloučeny s těšínským městským muzeem. V roce 1929 došlo ke sloučení městského muzea, Seršnikova muzea a muzea Slezska. 21. června roku 1931 došlo k otevření nově sloučeného muzea, které neslo název Městské muzeum. 2.2.1 Knihovna Seršnikova muzea Součástí gymnaziálního muzea byla i vědecká knihovna, kterou Leopold J. Seršnik budoval od 70. let 18. století. Velkou část knih Seršnik odkoupil od šlechtického rodu Larischů a evangelického superintendanta Trangolta Bertelmuse (1760-1809). Celkem 12 000 svazků knih bylo uloženo do 33 skříni vyrobených z jasanového dřeva. Součástí knihovny byla i studovna. I knihovna byla srovnána podle podrobného evidenčního systému, díky kterému víme, že kromě teologických spisů obsahovala i knihy s filozofickou a přírodovědeckou tématikou. Podle evidenčního systému byla rozdělena do 6 častí: vzácné knihy v němčině, latině, francouzštině a angličtině, Ciceronovy knihy, inkunábule, publikace od papeže Řehoře IX., pedagogická díla, spisy Albrechta z Padovy aj.Po smrti Leo- Vznik prvních muzeí v českých zemích polda J. Šeršnika byla knihovna rozdělena na dvě části. Část knih je uložena v polském Těšíně a dalších 5000 svazků bylo darováno Národnímu muzeu v Praze. Obrázek 14 - Leopold Jan Šeršnik Leopold Jan Šeršnik (1747-1814), byl představitelem pozdního osvícenství ve Slezsku, především v Těšíně. Sběratel, historik, jezuita, gymnaziální profesor. Studoval na jezuitské koleji v Olomouci, v Brně, v Březnici a v Praze. Kromě teologie se věnoval i studiu jiných humanitních oborů. Již od dob studií se věnoval budování numismatických a mineralogických sbírek, sepisoval katalog rukopisů. Od 70. let 18. století se usadil ve městě Těšín. Nejprve se stal profesorem na místním gymnáziu. Od roku 1787 se stal na stejné škole prefektem. V pozdějším věku vykonával dozor nad školami na Tě-šínsku. V této době začal sbírat různé rukopisy a knihy, které se staly základem pro Serš-nikovu knihovnu (Šopák 2014, s. 111-112). OTÁZKY • Kdo to byl Leopold Jan Šeršnik? • Kdy bylo založeno Šeršnikovo muzeum v Těšíně • Proč není v dnešní době Šeršnikovo muzeum bráno jako nejstarší muzeum v České republice 2.3 Gymnaziální muzeum v Opavě Sbírky dnešního Slezského zemského muzea mají základ v několika muzejních institucích, které v Opavě působily. Nejstarším z nich je právě Gymnaziální muzeum. Původní název muzea měl být Zemské muzeum pro rakouské Slezsko (něm. Österreichisch - Sle-sischen Provinzial Museum). Od roku 1821 neslo název Opavské gymnaziální muze- Tomáš Krômer, Dana Urbášková, Miloš Zapletal - Dějiny českého muzejnictví um(něm. Troppauer Gymnasialmuseum). Gymnaziální muzeum v Opavě se stalo základem Slezského zemského muzea. Gymnaziální muzeum bylo založeno již před rokem 1814 a patři k nej starším muzeím na území České republiky (Sopák 2014, s. 75-78). Traduje se, že gymnaziální muzeum v Opavě bylo oficiálně otevřeno 1. května 1814. Dříve bylo toto datum bráno za datum jeho vzniku. Ovšem podle posledních studií bylo zjištěno, že muzeum existovalo již před rokem 1814. Jeho následné uznání muzejní institucí trvalo mnohem déle. V roce 1814 vlastnilo muzeum 7 knihovních skříní a 1 místnost, která se nacházela v prostorách Jezuitské koleje. V průběhu tohoto roku vytvořili jeho zakladatelé koncept, který měl založení muzea potvrdit. 4. července 1815 zaslali zakladatelé krajskému úřadu Moravskoslezského gubernia, tzv. Instrument (tento dokument měl suplovat zakládající listinu muzea). Krajský úřad následně tento dokument odeslal do Brna. 20. listopadu 1818 vydalo Moravskoslezské gubernium v Brně vyhlášku, ve které založení muzea schvaluje. Následně došlo k sepsání stanov a jejich potvrzení. 19. ledna 1920 bylo gymnaziální muzeum oficiálně a definitivně schváleno. Pro veřejnost bylo otevřeno 27. května 1821 (Šopák2016, s. 11 - 19). Myšlenka na zřízení muzea se zrodila díky gymnaziálnímu profesorovi Fastinu Ensovi, který chtěl obohatit a rozšířit učební sbírky opavského gymnázia. Pomocí amatérského botanika Franze Múckusche von Buchberga a opavského purkmistra Johanna Josepha Schôsslera získali potřebné finance a zázemí pro založení nové muzejní instituce. Mezi zakladatele můžeme počítat staršího bratra Franze Múckusch von Buchberg, Ernsta. Muzeum sídlilo v prostorách bývalé jezuitské koleje a bylo nazváno Gymnaziální muzeum. Nejprve sloužilo pro potřeby gymnázia, následně bylo otevřeno pro veřejnost.Po svém oficiálním schválení muzejní institucí došlo i ke změně názvu na Opavské gymnaziální muzeum(něm. Troppauer Gymnasialmuseum). Zakladatelé původně uvažovali o názvu Museum Karolinum podle čtvrté manželky císaře Františka I. Rakouského, Karolíny Augusty Bavorské. Tento název, ani primární koncept muzea nebyl schválen, a proto se muzeum muselo spokojit s názvem Gymnaziální muzeum (Sopák 2014, s. 75-78). Muzeum mělo regionální charakter, který se v prvních letech zaměřoval převážně na přírodní vědy, v následujících letech začalo muzeum sbírat předměty dokumentující historii rakouského Slezska a vývoj jednotlivých slezských odvětví. Z původně školní, muzejní instituce se postupně stalo slezské vlastivědné muzeum. V jeho čele stála muzejní reprezentace. O sbírky muzea se starali kustodi (správci sbírek). V letech 1814 - 1939 se na postu kustoda sbírek gymnaziálního muzea vystřídalo celkem 7 správců sbírek. Kustodi gymnaziálního muzea v letech 1814 - 1853: • Faustin Ens - kustod muzea v letech 1814 - 1844 • Antonín Alt - kustod muzea v letech 1844 - 1853. Byl řeholník, ředitel opavského gymnázia, mineralog, zoolog,též konzervátor Centrální komise pro výzkum a zachování památek ve Vídni (zástupce pro západní Slezsko). Ve stejném období byl i správcem gymnaziální knihovny Vznik prvních muzeí v českých zemích • Emanuel Urban - kustod muzea v letech 1853 - 1855. Byl středoškolský profesor, muzejní pracovník, přírodovědec, ornitolog. Spoluzakladatel opavského přírodovědeckého spolku. V letech 1861 - 1871 byl správcem gymnaziální knihovny. Věnoval muzeu sbírky mineralogie, entomologie a svůj herbář (Sopák 2014, s. 118). Muzeum své sbírky rozšiřovalo díky darům a zápůjčkám opavské šlechty, významných občanů a odborné vědecké práci samotných zakladatelů. Faustin Ens se stal prvním kustodem muzea (zhruba od roku 1814, oficiálním kustodem se stal až po roce 1821, po schválení stanov muzea) a prvním správcem jeho knihovny. Vytvořil katalog muzejní knihovny, uspořádal sbírkové materiály, popularizoval muzeum a jeho práci. Franz Múc-kusche von Buchberg obohatil muzejní sbírky o řadu přírodnin. Po jeho smrti získalo muzeum jeho soukromou mineralogickou sbírku, část jeho pozůstalosti, herbář a řadu jeho rukopisů. Johann Joseph Schossler byl signatářem několika dokumentů z dob založení muzea (Šopák 2014, s. 75-78). V roce 1818 vlastnilo muzeum sbírku minerálů (okolo 200ks), entomologickou sbírku (400ks), ornitologickou sbírku (lOOOks.) a herbář (600ks slezských rostlin). Gymnaziální muzeum bylo členěno na sbírky a podsbírky: sbírka naturfaktů z oblasti celého rakouského Slezska (patřily sem i kolekce dřev a fosilií), kolekce mincí (numismatika), starožitnosti (kulturní sbírky, historické sbírky, etnografické sbírky a umělecké předměty), mechanické modely, dokumenty, listiny a archivní písemnosti a knihovna gymnaziálního muzea. Cílem muzea bylo poznání přírody a kultury rakouského Slezska (Sopák 2014, s. 75-78). 2.3.1 Knihovna Gymnaziálního muzea v opavě Knihovna gymnaziálního muzea vznikla ve stejném období jako muzeum. Jeho prvním správcem se stal Faustin Ens, který knihovnu vedl před rokem 1814do roku 1844. V roce 1818 obsahovala knihovna již 6000 svazků knih. 20 let od založení (1834) proběhl v gymnaziálním muzeu soupis inventářů, díky kterým bylo zjištěno, že knihovna obsahuje 63 rukopisů a 13 000 svazků knih. Jelikož se knihovna i nadále rozrůstala, bylo rozhodnuto, že bude přestěhována do nových prostor v minoritském klášteře. Při inventuře z roku 1900 bylo zjištěno, že sbírka knihovny se rozrostla na 36 162 svazků knih a rukopisů, 945 sešitů a vice než 1000 mědirytin a litografií (Sopák 2014, s. 75-78). Od roku 1814 až 1939 se na místě správce knihovny vystřídalo celkem 9 odborníků, z nichž někteří z nich byli i kustodi a ředitelé gymnaziálního muzea. Do roku 1853 se na této pozici vystřídali 3 významné opavské osobnosti. Faustin Ens jako správce v letech 1814 - 1844, Antonín Alt jako správce v letech 1844 - 1853 a Franz Jonscher jako správce v letech 1853 - 1861. Jonscher byl slezským zemským vrchním účetním, který uskutečnil stěhování knihovny do prostor minoritského kláštera. Publikoval řadu odborných článků o knihovně, jeho struktuře a jednotlivých knihách. (Sopák 2014, s. 7, 24- 25 a 50). Tomáš Krômer, Dana Urbášková, Miloš Zapletal - Dějiny českého muzejnictví 2.3.2 Osobnosti Gymnaziálního muzea v Opavě Faustin Ens (1782- 1858) byl slezský topograf, gymnaziální profesor, historik, přírodovědec, člen různých učených společností. Kustod gymnaziálního muzea, spoluzakladatel několika muzejních institucí. Správce knihovny gymnaziálního muzea. Vystudoval práva a filozofii, pracoval jako učitel (soukromý učitel, následně středoškolský učitel na opavském gymnáziu - vyučoval zeměpis, matematiku, dějepis a přírodopis). Pro své studenty napsal řadu učebnic a vytvořil řadu studijních pomůcek. Většina jeho žáků patřila v pozdějších letech k významným osobnostem 19. století (Řehoř Jan Mendel - zakladatel genetiky a objevitel zákonů genetiky, Pavel Křižkovský - hudební skladatel, Felix Lichnnovský z Voštic - politik). Napsal také celou řadu vědeckých odborných prací (4 díly Das Oppaland der Troppauer Kreis) a spoustu odborných článků. Faustin Ens přežil své přátele, a proto se rozhodl odejít do důchodu. Po opuštění města Opavy se usadil v Kostnici a následně v Bregenzu. Tam se podílel na spoluzaložení Vorarlberského zemského muzea, v němž se věnoval botanice a mineralogii Vorarlberská a Porýní a také numismatice (Sopák 2014, s. 25). Obrázek 15 - Faustin Ens Ernst Miickusch von Buchberg (1740 - 1814) byl starším bratrem Franze Muckusch von Buchberg. Po vojenské službě se stal krajským komisařem Krnovského kraje. Po jeho přestěhování do Opavy, zastával stejnou funkci i pro Opavský kraj. Dále byl krajským hejtmanem a ředitel gymnázií v Opavě a v Bílé Vodě. Zastával i funkci předsedy městské rozpočtové komise v Opavě. Byl velmi činorodý v politickém a kulturním děním. Díky němu došlo k osamostatnění obce Buchbergsthal (dnes Železná), která byla po něm i pojmenovaná. Je důležité říci, že díky němu se začal administrativně připravovat koncept založení gymnaziálního muzea v Opavě. Otevření muzea se již bohužel nedožil. Velmi pozoruhodná byla i jeho knihovna. Vedle odborných a historických děl obsahovali i publikace vydávané významným opavským nakladatelstvím, Trasslerovým. Vznik prvních muzeí v českých zemích Franz Miickusch von Buchberg (1749-1837) byl amatérský botanik, mineralog, pedagog na opavském gymnáziu, penzionovaný hejtman rakouské armády, člen Moravskoslezské společnosti pro povznesení orby. Kromě gymnaziálního muzea založil v 90. letech 18. století knihovnu vojenských nauk. Byl pedagogem na opavském gymnáziu (od roku 1815 byl zástupcem ředitele). Často publikoval v odborných časopisech. Některé jeho studie vyšly v rámci odborných prací jeho kolegů a přátel, jako byli Johann Nepomuk Klemmem (autor Příručky o Karlově Studánce, jehož součástí byl Múckuschův soupis rostlin), Karel Josef Jurend (redaktor časopisu Redlicher Verkůnder, ve kterém byla otisknuta Múckuschova topografie opavského Slezska). Většina jeho prací zůstala pouze v rukopisech a po jeho smrti se staly součástí gymnaziálního muzea. Múckuschův opavský dům je dodnes možné shlédnout na Dolním náměstí v Opavě (Sopák 2014, s. 67). Obrázek 16 - Johann JosephSchôssler Johann Joseph Schôssler (1761-1834) byl purkmistr města Opavy, osvícenec, zajímal se o přírodní vědy (astronomii, botaniku, fyziku, mineralogii), byl znalec umění a výtečný hudebník. Zabýval se sociální problematikou - iniciátor péče o chudé občany. Vytvořil z Opavy město moderní doby. Za jeho doby byly z Opavy odstraněny středověké hradby, bylo postaveno divadlo, měšťanský pivovar, byl vybudován systém městských parků (Šopák2014, s. 104-105). OTÁZKY • Jaké významné osobnosti založili gymnaziální muzeum v Opavě? • Který rok můžeme považovat za datum založení gymnaziálního muzea v Opavě? • Jak se původně mělo muzeum jmenovat? • Kdo to byl Johann Joseph Schôssler? Tomáš Krômer, Dana Urbášková, Miloš Zapletal - Dějiny českého muzejnictví 2.4 Františkovo muzeum v Brně Moravské zemské muzeum (zkráceně MZM) v Brně je druhá nej rozsáhlejší a druhá nej starší muzejní instituce v České republice. Zároveň je nej starší a největší institucí svého druhu na Moravě. Původně se Moravské zemské muzeum v Brně jmenovalo Františkovo muzeum (na počest císaře Františka L). V současné době se ve sbírkách MZM nachází přes 6 000 000 sbírkových předmětů z různých přírodovědeckých a společenských oborů. Nejznámějším exponátem je Věstonická Venuše. Arcibiskupský palác spolu s Di-etrichsteinským palácem jsou hlavní výstavní budovy MZM. Obě budovy se nachází na Zelném trhu v Brně. Myšlenka založit v moravské metropoli muzeum se poprvé objevila v letech 1803 a 1806. Autory projektu o zřízení moravského muzea byl sekretář hospodářské společnosti, národohospodář a osvícenec Christian Carl André a moravskoslezský zemský guvernér hrabě Josef Karl Dietrichstein. Rád a pravidla vytvořil šlechtic Josef Hormayr zu Hor-tenburg. I když byly veškeré koncepty vytvořeny již na počátku 19. století, k samotné realizaci došlo až o několik let později. Moravskoslezská společnost pro zvelebení orby, přírodoznalství a vlastivědy roku 1816 znovu pověřila Andrého a Hornayera, aby vytvořili memorandum o založení "národního musea moravskoslezského ". Účelem dokumentu bylo, kromě zisku úředního uznání přesvědčit veřejnost o důležitosti této kulturně vzdělávací organizace. Memorandum podpořila celá řada moravských osobností, především z řad aristokracie: hrabě František Hugo Salm-Reifferscheidt, hrabě Josef Auersperg a hrabě Antonín Bedřich I. Mitrovský (Holman 2010, s. 58-59). Dekretem císaře Františka I. z 29. července 1817 bylo oficiálně založeno brněnské muzeum, které na počest panovníka bylo nazváno Františkovo. Oproti muzeím v Těšíně a Opavě bylo Františkovo muzeum koncipováno jako zemský institut, který byl založen zemskou správou, v jehož čele stáli moravští šlechtici. Paradoxní ovšem je, že tito výhradně moravští šlechticové byli německé národnosti. Ale tito šlechtici se cítili jako moravští obyvatelé, proto bylo muzeum koncipováno jako moravská zemská instituce. Jako jedno z málo muzejních institucí mělo od dob svého založení budovu, ve které muzeum sídlí dodnes. Ještě před samotným založením muzejní instituce, v roce 1817, se představitelé Moravskoslezské společnosti pro zvelebení orby, přírodoznalství a vlastivědy dohodli s olomouckým arcibiskupem hrabětem Mariem Tadeášem kardinálem z Trau-ttmansdorffu, že nově vzniklé muzeum může využívat prostory Biskupského dvora na Zeleném trhu. Rok po založení se sem muzeum přestěhovalo. Pro potřeby rozšiřujících se sbírek bylo v 80. letech 19. století přistavěno nové křídlo (tzv. d'Elvertovo kří-dlo)(Holman 2010, s. 58-59). Nej většího rozvoje Františkovo muzeum zaznamenalo za dob Albína Heinricha, který v muzeu pracoval nejprve jako správce knihovny, konzervátor a od roku 1836 jako kustod muzea. Heinrich nově uspořádal kolekce muzea a vypracoval průvodce po Františkově muzeu. Od dob svého založení mělo muzeum charakter vlastivědné instituce, která fungovala na bázi vzdělávacího zařízení, které soustřeďuje předměty dokládající vývoj mo- Vznik prvních muzeí v českých zemích ravského národa a moravské flóry a fauny. Dále se zaměřovalo na vědeckovýzkumnou činnost (především přírodní a technické vědy). Podobně jako uměleckoprůmyslové muzeum v Brně (dnes Moravské průmyslové muzeum) bylo do roku 1918 i Františkovo muzeum ryze pod německou správou (Sopák 2014, s. 37). 2.4.1 Osobnosti Františkova muzea v Brně Albín Heinrich (1785-1864) byl muzejní pracovník, pedagog, knihovník, mineralog, historik a přírodovědec (zaměřen na geologii). Průkopník archeologie ve Slezsku. Významná osobnost muzejnictví 19. století. Působil v Seršnikově muzeu a také ve Františkově muzeu v Brně. Obrázek 17 - Albín Heinrich Byl předsedou Wernerova spolku pro geognostický průzkum Moravy a Slezska. Je autorem díla o statistice Moravy a Slezska v 1. polovině 19. století (nikdy nebylo vydáno), Dějin těšínského Slezska, knihy o fauně Moravy, publikace o rybách, plazech a ptácích Moravy a Slezska (Sopák 2014, s. 37). OTÁZKY • Kdy bylo založeno Moravské zemské muzeum v Brně? • Jak zněl původní název muzea? • Kdo stál u zrodu tohoto muzea? Tomáš Krômer, Dana Urbášková, Miloš Zapletal - Dějiny českého muzejnictví • Do roku 1918 bylo muzeum pod správou? 2.5 Vlastenecké muzeum v Praze Národní muzeum v Praze je největší muzejní instituce v České republice. Původně se Národní muzeum v Praze jmenovalo Vlastenecké muzeum v Čechách (něm. Vaterländisches Museum in Böhmen). V letech 1848 - 1954 bylo muzeum přejmenováno na České muzeum. Hlavním sídlem Národního muzea je historická výstavní budova, která se nachází na Václavském náměstí v Praze. Jedná se o monumentální novorenesanční stavbu, postavenou v druhé polovině 19. století. Do fasády pod okny Národního muzea jsou zlatým písmem napsána jména dvaasedmdesáti významných osobností české historie (od kronikáře Kosmy, po politika Jindřicha Jaroslava hraběte Clam Martinic). Nejznámějšími sbírkovými předměty jsou: novorenesanční diadém Emy Destinové, pětihaléř z roku 1924 (nejvzácnější tuzemská mince 20. století), 250ti stránkový horoskop Albrechta z Vald-štejna a kostra plejtváka myšoka. Na počátku 19. století se kromě Opavy a Brna snažilo o založení vlastního muzea i město Praha. V pražských společenských kruzích se vytvořila skupina vlastenecké české šlechty, měšťanů, obrozenců a vědců, do jejichž čela se postavil přírodovědec hrabě Kašpar Mária ze Šternberka. Hrabě Šternberk usiloval, aby bylo vytvořeno muzeum, ve kterém bude převažovat vědecko-výzkumná činnost, zaměřená především na přírodní vědy. Podobně jako u Františkova muzea v Brně, mělo i muzeum v Praze fungovat na principu zemské odborné instituce (Holman 2012, s. 59-62). Muzeum bylo založeno 15. dubna 1818, kdy došlo k podepsání provolávací listiny An die Vaterländischen Freunde der Wissenschaffen, a bylo nazváno Vlastenecké muzeum v Čechách. O dva roky později bylo založení muzea potvrzeno nejen vídeňskou vládou, ale i rakouským císařem Františkem I. Majitelem a správcem nově vzniklého muzea se stala Společnost vlasteneckého muzea v Cechách, která byla ustanovena v roce 1822. Vlastníkem Národního muzea byla do roku 1934. Od tohoto roku byly muzejní sbírky v držení Země České. Jejím prvním předsedou se stal samotný zakladatel hrabě Šternberk. Společnost měla kromě chodu a správy instituce na starost péči o samotné sbírky (evidenci, ukládání předmětů, muzejní práci atd.) a organizovala odborné přednášky. Většina jejich členů také darovala nebo odkázala své soukromé sbírky (většinou přírodního charakterů) muzeu.Kromě samotných členů Společnosti darovali muzeu soukromé sbírky i někteří pražští obyvatelé. Díky tomu byly položeny základy jednotlivých sbírkových fondů dnešního Národního muzea (Holman 2012, s. 59-61). Mezi dárci byli: • Kašpar M. Šternberk - herbář, kolekce 140 000 předmětů paleontologické a geologické povahy Vznik prvních muzeí v českých zemích • František X. M. Zippe - sbírka minerálů Cech a Evropy (vytvořil v muzeu největší sbírku minerálů v tehdejší Evropě, daroval muzeu i svou osobní knihovnu) • Tadeáš Haenke - botanická sbírka - darovaná muzeu po jeho smrti V prvních letech byly sbírkové předměty soustřeďovány do prostor minoritského kláštera sv. Jakuba na Starém Městě a do bytů jednotlivých členů Společnosti. Mezi léty 1821 až 1847 byly v držení muzea prostory Šternberského paláce. V následujících letech byly sbírkové předměty provizorně umístěny do Nostického paláce, který muzeu propůjčil hrabě Jan Dětmar z Nostic. Jelikož se sbírky neustále rozšiřovaly a prostory Nostického paláce přestaly být vyhovující, bylo rozhodnuto, že pro potřeby muzea bude postavena nová výstavní budova. 18. května 1891 byla slavnostně otevřena nová reprezentativní budova na Václavském náměstí, která byla postavena mezi léty 1885 - 1888 podle návrhu architekta Josefa Schulze (Holman 2012, s. 59 - 61). Od založení muzea existoval spor mezi aristokratickým vedením a českými vlasteneckými kruhy. Čeští obrozenci usilovali, aby mělo muzeum ryze národní, nacionálni charakter. Dále bojovali proti přísnému vědeckému vedení a zaměření pouze na přírodní vědy. Tento spor v následujících letech dokázal vyřešit český obrozenec a politik František Palacký. Díky svým organizačním schopnostem a inovátorskému myšlení se mu povedlo vyřešit tento letitý spor. Nejen, že pomohl prosadit koncept národního muzea, orientovaného na český národ, ale posílil i postavení historických oborů. Palacký se brzy stal jedním z předních představitelů Vlasteneckého muzea, byl i členem muzejního spolku. V roce 1927 byl navíc požádán samotným hrabětem Šternberkem, aby se podílel na založení a vydávání odborného muzejního časopisu. Od tohoto roku byly vydávány: český čtvrtletník Časopis Společnosti vlasteneckého muzea v Cechách a jeho německý ekvivalent měsíčník Monatsschrift des Böhmen Museum (pro malý zájem byl v roce 1832 německý časopis zcela zrušen). Český čtvrtletník, též zvaný jako Múzejník, byl prvním ryze českým vědeckým časopisem, který je vydáván dodnes (dnes Časopis Národního muzea). František Palacký byl také jedním ze zakládajících členů Sboru pro vědecké vzdělávání řeči a české literatury. Od roku 1931 navíc tato společnost vydávala časopis Matice česká, ve které vycházely kromě odborných prací i články, zabývající se českou literaturou a historií (Holman 2012, s. 59-61). Již od svého vzniku si muzeum vydobylo renomé vědecké, výzkumné instituce, která mezi svými zaměstnanci soustřeďovala především české vlastence a vědecké odborníky. Jako byli například bratři Karel Bořivoj a Jan Svatopluk Preslove, František Xavier Maxmilián Zippe, Jan Krejčí, Antonín Fric a další (Holman 2012, s. 59-61). Tomáš Krômer, Dana Urbášková, Miloš Zapletal - Dějiny českého muzejnictví Obrázek 18 - Nostický palác, sídlo Vlastivědného muzea v Praze do roku 1891 2.5.1 Osobnosti Vlasteneckého muzea v Praze Vlastenecké muzeumv Praze je do 1. poloviny 19. století spjato s působností několika významných osobností .Například Kašpara Mária ze Šternberka (1761-1838), jenž patřil k nej významnější m přírodovědcům 1. poloviny 19. století. Specializoval se především na botaniku, geologii, paleontologii. Je považován za jednoho ze zakladatelů vědního oboru -paleobotaniky. O této problematice napsal i odborné dílo Flóra pravěku. Obrázek 19 - Kašpar Mária ze Šternberka Společně s přírodovědci Karlem Bořivojem a Janem Svatoplukem vytvořil pro obor botaniky českou terminologii. Ve svém sídle na zámku Březina založil botanickou zahradu. Jeho jméno je zlatým písmem vepsáno pod okny Národního muzea v Praze. Patří tedy do skupiny dvaasedmdesáti osob české historie, které měly tu čest, aby jejich jména byla vyryta na pamětní kámen v budově Národního muzea. Do činnosti Vlasteneckého muzea jednoznačně zasáhl již zmiňovaný František Palacký (1798-1876). Palacký svoji muzejní činnost spojil i s politickými aktivitami, byl čle- Vznik prvních muzeí v českých zemích nem Národní strany a poslancem českého zemského sněmu, též doživotní člen panské sněmovny a poslanec Říšského sněmu, spisovatel, žurnalista. Palacký je považován za zakladatele českého moderního dějepisectví. Jeho jméno je rovněž umístěno pod okny Národního muzea v Praze. A také on patři skupiny dvaasedmdesáti osob jejich jméno je umístěno na budově Národního muzea. Palacký zahájil svoji kariéru historika jako archivář pro rod Šternberků. Zapojil se do bojů o pravost Rukopisu zelenohorského, hájil jeho pravost. Je autorem rozsáhlého díla Dějiny národu českého v Cechách a na Moravě, které patři mezi důležitá díla české historie. Dále napsal řadu historických a vědeckých prací: Idea státu rakouského, Život Jana Amose Komenského, Staročeský všeobecný kalendář, Zběrky ze starožitnictví českoslo-vanského, Staří letopisové čeští, Geschichte von Böhmen, Okus české terminologie filosofické atd.Jeho byt v Praze byl roku 1930 proměněn na památník, který byl zpřístupněn veřejnosti. Dnes je byt Františka Palackého a jeho zetě Františka Ladislava Riegra součástí Národního muzea v Praze (Památník Františka Palackého a Františka Ladislava Riegra), kde je možné shlédnout expozici zabývající se životem těchto dvou velikánů. Obrázek 20 - František Palacký 2.6 Počátky hudebního muzejnictví v českých zemích Do období vymezeného roky 1800 a 1850 již můžeme klást počátky hudebního muzejnictví v Českých zemích. Vlastenecké muzeum v Cechách - předchůdce Národního muzea - od svého vzniku v roce 1818 shromažďovalo mimo jiné i památky hudební kultury, ovšem spíše náhodně a nesystematicky. Navíc chyběla jasná programová koncepce, jakož i finance na nákup sbírkových předmětů: muzeum bylo v tomto ohledu odkázáno převážně na dary (Vojtěšková 2018, s. 43). Tomáš Krômer, Dana Urbášková, Miloš Zapletal - Dějiny českého muzejnictví Ty přicházely do Vlastenského muzea „ze stejných pohnutek, jakými byli vedeni dárci literárních památek: aby pro budoucno byly zachovány doklady kulturní vyspělosti národa". Samostatné hudební oddělení však v muzeu dosud chybělo. Zatímco písemné artefakty (hudebniny tištěné i rukopisné, knihy s hudební tematikou, libreta, korespondence a jiné archiválie) byly ukládány v muzejní bibliotéce, trojrozměrné předměty (zejména hudební nástroje, dále různé trofeje, ikonografické prameny - obrazy a busty aj.) směřovaly do sbírek archeologických a etnografických. OTÁZKY • Kdy bylo založeno Národní muzeum v Praze a jaký název neslo? • Jak se jmenovaly časopisy vydávané tímto muzeem? • Kde sídlí hlavní výstavní budova Národního muzea v Praze? • Kdo vyřešil spor mezi aristokratickým vedením a českými vlastenci o konceptu Vlasteneckého muzea v Praze? SHRNUTÍ KAPITOL Y Tato kapitola se zabývala obdobím vzniku moderního muzejnictví u nás. U jeho vzniku stály nově se formující se filozofické směry (osvícenství, romantismus, nacionalismu), které se do Rakouska - Uherska dostávaly především z Francie. Díky tomu vznikla na našem území celá řada učených a vlasteneckých společností, díky kterým byla založena první veřejná muzea u nás. Ve stejné době vznikají i muzea neveřejná, ale která jsou zcela připoutána k církvi (Klementinum). Tyto muzea byla určena výhradně pro potřeby vzdělávání duchovenstva. V letech 1800 - 1850 vznikla na území českých zemí čtyři významná muzea. Seršnikovo muzeum v Těšíně (1802), Gymnaziální muzeum v Opavě (1814), Františkovo muzeum v Brně (1817) a Vlastenecké muzeum v Praze (1818). Podle původu zakladatelů, rozdělujeme muzea na: Muzea založená církevními řády, neveřejná (Klementinum v Praze); Muzea, která vznikla při školních institucích (Seršnikovo muzeum v Těšíně, Gymnaziální muzeum v Opavě), Muzea založena učenými společnostmi (Vlastenecké muzeum v Praze), Muzea založená zemskou správou (Františkovo muzeum v Brně). Vznik prvních muzeí v českých zemích ODPOVĚDI Vznik prvních muzeí v českých zemích • Vysvětli pojem muzeum? - Toto slovo pochází z řečtiny a znamená chrám múz. • Muzea můžeme podle charakteru zakladatelů rozdělit? - Muzea založená církevními institucemi; muzea, která vznikla při školních institucích; muzea založena učenými společnostmi. • Za nej starší neveřejnou muzejní instituci můžeme označit? - Za nej starší neveřejnou muzejní instituci můžeme považovat pražské Klementinum, které bylo v roce 1711 založeno řádem jezuitů. • Za nej starší veřejnou muzejní institucí v České republice můžeme označit? -Gymnaziální muzeum v Opavě. Seršnikovo muzeum v Těšíně • Kdo to byl Leopold Jan Seršnik? - byl gymnaziálním profesorem, kněz, historik a sběratel. Byl zakladatelem Seršnikova muzea v Těšíně. • Kdy bylo založeno Seršnikovo muzeum v Těšíně - vzniklo v roce 1802 • Proč není v dnešní době Seršnikovo muzeum bráno jako nej starší muzeum v České republice? - Město Těšín, bylo v době založení muzea, součástí rakouského Slezska. Ale po roce 1920, kdy došlo k vyřešení pohraničního sporu mezi Československem a Polskem, tak o tento titul muzeum přišlo. Gymnaziální muzeum v Opavě • Jaké významné osobnosti založili gymnaziální muzeum v Opavě -za jeho zakladateli jsou považováni Faustin Ens, Johann Joseph Schôssler, Franz Múckushe von Buchberg a Ernst Múckusche von Buchberg • Který rok můžeme považovat za datum založení gymnaziálního muzea v Opavě? -rok 1814 • Jak se původně mělo muzeum jmenovat? - Museum Karolinum podle čtvrté manželky císaře Františka I. Rakouského, Karolíny Augusty Bavorské. • Kdo to byl Johann Joseph Schôssler? - opavský purkmistr, osvícenec, znalec umění a výtečný hudebník, zabýval se sociální problematikou. Vytvořil z Opavy město moderní doby. Tomáš Kr Omer, Dana Urbášková, Miloš Zapletal - Dějiny českého muzejnictví Františkovo muzeum v Brně • Kdy bylo založeno Moravské zemské muzeum v Brně? - bylo založeno 29. července 1817. • Jak zněl původní název muzea? - Františkovo muzeum v Brně. Bylo pojmenováno na počest panovníka Františka I. Habsburského • Kdo stál u zrodu tohoto muzea? • Do roku 1918 bylo muzeum pod správou? - do roku 1918 bylo Moravské zemské muzeum pod německou správou Vlastenecké muzeum v Praze • Kdy bylo založeno Národní muzeum v Praze a jaký název neslo? - v roce 1818, jeho název byl Vlastenecké muzeum v Praze. • Jak se jmenovaly časopisy vydávané tímto muzeem? - Časopis Společnosti vlasteneckého muzea v Čechách a jeho německý ekvivalent měsíčník Monatsschrift des Böhmen Museum. • Kde sídlí hlavní výstavní budova Národního muzea v Praze? Hlavní výstavní budova Národního muzea v Praze sídlí na Václavském náměstí. České muzejnictví v občanské společnosti 1850-1918 3 ČESKÉ MUZEJNICTVÍ V OBČANSKÉ SPOLEČNOSTI 1850-1918 RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY Kapitola pojednává o vývoji muzejnictví v českých zemích v souvztažnosti s rozvojem občanských svobod a novými ideovými podněty. Zmíněny jsou také osobnosti, které muzejnictví v tomto období formovaly a nej významnější instituce udávající směr pojetí muzejní práce. CÍLE KAPITOLY Studenti se seznámí se vývojem muzejnictví v českých zemích v letech 1850-1918, budou schopni objasnit všechny podstatné události, které ovlivnily vývoj muzejnictví, včetně úlohy aktérů a institucí, které v něm hrály zásadní roli. ČAS POTŘEBNÝ KE STUDIU Cca 60 minut. KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY Muzejnictví, Vlastenecké muzeum v Čechách, Muzeum Království českého, Františkovo muzeum v Brně, Jan Erazim Vocel, Václav Vladivoj Tomek, Karel Zap, Jan Evangelista Purkyně, Antonín Fric, Jubilejní zemská výstava, Národopisná výstava českoslo-vanská, Včela čáslavská, Kliment Čermák, Jan Hellich, Emanuel Leminger, Josef Ladislav Píč, Ignác Wurm, Vincenc Prásek, Vojtěch Náprstek, Poděbrady, Kutná Hora, Archeologický sbor Vocel, České průmyslové muzeum v Praze, Národopisné muzeum v Praze, Technické muzeum v Praze, zemědělské muzejnictví, Josef Kazimour. Období 1850-1918 v dějinách českého muzejnictví představuje etapu překotného vývoje, který odráží hospodářské, sociální, kulturní a politické změny ve společnosti. Obec- Tomáš Krômer, Dana Urbášková, Miloš Zapletal - Dějiny českého muzejnictví ně lze říci, že stávající muzea: Vlastenecké muzeum v Cechách (dnes Národní muzeum v Praze), Františkovo muzeum v Brně (dnes Moravské zemské muzeum v Brně) či Gymnaziální muzeum v Opavě (dnes Slezské zemské muzeum v Opavě) - spravovaná muzejními spolky a povětšinou soustředěna v kulturních centrech, postupně měnila svůj charakter a program, zprvu podřízený osobním ambicím zakladatelů. Objevily se pokusy o vyjasnění programu muzea a jeho úloh (Palacký, později Kliment Čermák). Muzea začala plnit nové úkoly, které zahrnovaly vědeckou interpretaci dějů, akcentování kulturně výchovných hledisek, ochranářství „starožitností" a jiných dokladů minulosti. Hnací silou těchto tendencí byl i nacionalismus a soupeření mezi Čechy a Němci. S proměnou společnosti a její emancipací prostřednictvím občanských práv v 60. letech rostla poptávka i po muzejní činnosti, což dalo za vznik desítkám muzeí a spolků. Zároveň platilo, že muzejní instituce, spolky a jejich aktivity v různých kulturních centrech, sloužily jako předloha pro činnost obdobných institucí v regionech a na perifériích, kde tyto instituce zpravidla sloužily jako střediska kultury. Rozvoj neprobíhal v českých zemích stejně, plně odrážel místní hospodářské, politické a společenské poměry (Spét 2003, s. 34 a 36). 3.1 Od Vlasteneckého muzea k Muzeu Království českého v Praze - stručný vývoj od 30. let 19. století do počátku 20. století Proměnu těchto dobových poměrů, které ovlivňovaly činnost muzeí, nejlépe demonstruje vývoj Vlasteneckého muzea. To bylo ve 30. a 40. letech 19. století centrem veřejného života a těžištěm vlastenecké, buditelské, vědecké a vlastivědné práce. Toto období charakterizuje mnoho kvalitativních změn, např. sepjetí s Maticí českou (založenou 1831), vydávající české vědecké publikace, dále produkce vlastního odborného periodika Časopisu společnosti vlasteneckého muzea v Cechách (1827), zpočátku redigovaném Františkem Palackým. Časopis později dvakrát změnil svůj název (od roku 1830 do 1855 vycházel jako Časopis českého muzea, od roku 1855 do 1920 Časopis muzea Království českého). České muzejnictví v občanské společnosti 1850-1918 Obrázek 21 - Václav Hanka a Jan Erazim Vocel K dalším kvalitativním změnám patří dotvoření vědecké knihovny spravované spisovatelem a historikem Václavem Hankou (1791-1861), založení archeologického sboru muzejní společnosti (1843), jejímž jednatelem byl archeolog Jan Erazim Vocel (1802-1871), rozšiřování sbírek a přestěhování muzea do budovy Nostického paláce v ulici Na Příkopě (1846), upřednostňování přírodních věd, což stvrzuje i to, že v zahradách Nostického paláce vzniklo „Geologické muzeum" v němž byla instalována paleontologická a geologická expozice, zaopatřená tištěnými průvodci (Sklenář 2016, s. 12-13). Archaeologické sbírky v museum království českého V Prase. Tlik lároUta Poipiiiu. J_É_M Obrázek 22 - Jeden z prvních katalogů sbírek Muzea Království českého z 2. poloviny 60. let 19. století Období 30. a 40. let 19. století je ve Vlasteneckém muzeu rovněž spojeno také s význačnými osobnostmi, které v něm působili, např. spisovatelem, historikem a archivářem Karlem Jaromírem Erbenem (1811-1870), mykologem Augustem Cordou (1809-1849), geologem a mineralogem Janem Krejčím (1825-1887), etnografem Pavlem Josefem Šafaříkem (1795-1861) a historikem a organizátorem českého veřejného života Františkem Palackým (1798-1876). Palackého role a působení ve Vlasteneckém muzeu v Praze je důležitá pro další období zejména proto, že jako první nastínil program muzea (1841), který se později stal předlohou pro koncepce a působení nově vznikajících vlastivědných muzeí v 60. letech 19. století. V tomto programu Palacký požadoval: • Výlučnost muzea - aby figurovalo jako muzeum všech českých zemí, jejíž obraz má vytvořit <í Praze. Tomáš Krômer, Dana Urbášková, Miloš Zapletal - Dějiny českého muzejnictví • Programovost a koncepčnost v muzejní činnosti - vymezení pracovní náplně (sbírkotvorné, ochranářské, prezentační, vzdělávací) • Systematická sbírkotvorná činnost - sběr předmětů domácí provenience, cizí pouze pro komparaci, vědecké zpracování sbírek a jejich rozdělení dle oboru (Špét, 2003, s. 22-24) Obrázek 23 - Karel Jaromír Erben a Pavel Josef Šafařík V roce 1848 změnilo Vlastenecké muzeum svůj název na České muzeum. Ze hrálo hlavní roli v českém kulturním životě, svědčí i fakt, že během revolučního roku 1848 v jeho sídle zasedaly schůze Slovanského sjezdu, zde byly zahajovány slavnosti a průvody, ale probíhaly i boje. Není divu, když pracovníci muzea byli povětšinou činní ve veřejném životě. Po nastolení bachovského absolutismu musel Palacký a významní činitelé opustit muzeum. Od 50. let se začala situace muzea měnit (Špét 2003, s. 25). Palackého v pozici jednatele vystřídal historik a archivář Václav Vladivoj Tomek (1818-1905), který byl konzervativně a prohabsbursky orientován. Příspěvky na muzejní činnost byly podstatně kráceny, důvodem mohla být i aktivita muzea a jeho představitelů v předbřeznové době. Přesto odborné aktivity muzea nebyly utlumeny, jen se ubíraly jinou cestou. Zejména rostly aktivity Archeologického sboru Českého muzea, který od roku 1854 zásluhou múzejníka Karla Vladislava Zapa (1812-1871) a Jana Erazima Vocela vydával časopis Památky archeologické a místopisné. České muzejnictví v občanské společnosti 1850-1918 Obrázek 24 - Václav Vladivoj Tomek a Karel Zap a časopis Památky archeologické V jeho redakci poté působilo několik významných osobností - historik a středoškolský profesor František Jan Zoubek (1832-1890) v letech 1864 až 1873, historik a profesor na Karlově univerzitě Josef Kalousek (1838-1915) v letech 1874 až 1877, numismatik a historik Josef Smolík (1832-1915) v letech 1878 až 1884, historik a středoškolský profesor Jan Bohuslav Miltner (1841-1887) v letech 1885 až 1886 a Josef Ladislav Píč (1847-1911) v letech 1877 až 1911 (Sklenář 2016, s. 13-14).V časopise kromě studií památek a nálezů získali muzejní pracovníci prostor k výměně zkušeností a názorů v otázkách muzejnictví. Časopis sice měnil v průběhu času své vydavatele, ale jeho obsah se tematicky neproměnil (Sklenář 2016, s. 14). Obrázek 25 - Jan Evangelista Purkyně a časopis Živa O rok dříve, v roce 1853, byl založen časopis Živa, vydávaný za pomoci Matice české při Českém muzeu v Praze, zabývající se přírodovědnými otázkami. Redigoval jej anatom a biolog Jan Evangelista Purkyně (1787-1869). Časopis několikrát zanikl, ale byl vždy obnoven a vychází dodnes (Sklenář 2016, s. 14). V roce 1854 bylo České muzeum v Praze přejmenováno na Muzeum Království českého v Praze. Tento název užívalo prak- Tomáš Krômer, Dana Urbášková, Miloš Zapletal - Dějiny českého muzejnictví ticky až do roku 1920. Finanční tíseň muzea odrážela i obecně špatný stav veřejných financí v zemi. 60. a 70. léta byla ve znamení personální nedostatečnosti. Obrázek 26 - Ladislav Josef Čelákovský, Emanuel Bořický, Jaroslav Perner a Edvín Bayer Nejlépe personálně zabezpečené bylo přírodovědecké oddělení, v němž působili renomovaní odborníci: • přírodovědec Marek Dormitzer • Jan Evangelista Purkyně - v letech 1855 až 1860 působil jako správce zoologické sbírky • geolog a paleontolog Antonín Fric (1832-1913) - od roku 1852 působil jako správce přírodovědné sbírky • botanik Ladislav Josef Čelákovský (1834-1906) - od roku 1860 působil jako správce zoologické sbírky • geolog a mineralog Emanuel Bořický (1840-1881) - od roku 1869 působil jako správce mineralogických sbírek • mineralog a rektor Karlovy univerzity Karel Vrba (1845-1922) - od roku 1881 pracoval v přírodovědeckém oddělení • botanik a múzejník Edvín Bayer (1862-1927) - od roku 1888 pracoval v přírodovědeckém oddělení • geolog a paleontolog Jaroslav Perner (1864-1947) od roku 1890, aj. Tito odborníci byli mnohdy spjati s Karlovou či jinou univerzitou. (Spét, 2003, s. 30). Pozadu však zůstávaly společenskovědní obory. Poměrně příznivá situace vládla v knihovně muzea, kde po Václavu Hankovi působili: spisovatel a knihovník Antonín Jaroslav Vrťátko (1815-1892) od roku 1861, společně s ním pracoval historik a filolog Adolf Patera (1836-1912), o něco později, od roku 1891 pracoval v knihovně etnograf a historik Čeněk Zíbrt (1864-1932). České muzejnictví v občanské společnosti 1850-1918 Odborníky získal i archiv muzea, v němž pracoval od 60. let jazykovědec Josef Perwolf (1841-1892), později v letech 1878 až 1915 historik a archivář Václav Schulz (1854-1935). Podstatná je také role historika a archiváře Josefa Emlera (1836-1899) v období 70. a 80. let jako jednatele. Numismatická sbírka získala v roce 1891 specialistu v podobě Josefa Smolíka. Správcem národopisných a archeologických sbírek byl od roku 1892 architekt a múzejník Jan Koula (1855-1919), až do 1917. O rok později se stal správcem prehistorické sbírky Josef Ladislav Píč. Mimo tyto příklady působili jako správci společenskovědních sbírek většinou lidé, kteří neměli dostatečné renomé v oboru, jejich výzkum směřoval mimo obor. Zpravidla se jednalo o pouhé provizorium, neudivuje proto velká fluktuace osob. Tato situace se odrážela i ve sbírkotvorné a vědecké činnosti (Spét, 2003, s. 31). Obrázek 27 - Antonín Jaroslav Vrťátko, Adolf Patera, Čeněk Zíbrt, Josef Perwolf, Josef Emler Již v 60. letech Muzeum pro Království české přestalo hrát hlavní roli ve veřejném životě, jako tomu bylo dříve. Tyto pozice převzaly spolky jako Sokol, Umělecká Beseda, zájmové a pomocné spolky, sledující kulturní a výchovné cíle, např. Spolek pro vybudování Národního divadla atd. I přesto se zde formovaly představy a návrhy na změnu profilu, charakteru, programu, organizace muzea. Například Jan Evangelista Purkyně ve svém nástinu ideální organizace navrhoval spojení Muzea Království českého a České akademie věd a umění. V těchto představách mělo Muzeum tvořit soubor sbírek a ústavů, které budou nadřazeny České akademii věd. Muzeum mělo primárně sloužit k vědeckým a výzkumným aktivitám. Opakem tohoto přístupu byla vize Antonína Frice. Fric, inspirovaný návštěvou v anglických muzeích navrhoval, aby se Muzeum Království českého orientovalo především na přírodní vědy. Přitom měl být kladen důraz na výchovné hledisko, muzeum mělo sloužit jako „lidová" univerzita přírodních věd. Žádná z těchto vizí ovšem nepřekročila teoretickou rovinu (Spét 2003, s. 30, Málek 1962). Tomáš Krômer, Dana Urbášková, Miloš Zapletal - Dějiny českého muzejnictví Obrázek 28 - Antonín Fric a Průvodce Muzeem Království českého v Praze Obrázek 29 - Expozice Muzea Království českého v Praze v nové výstavní budově na počátku 20. století Na konci 80. let 19. století se těžiště vědecké práce definitivně přesunulo na Karlovu univerzitu (tyto tendence posílily po rozdělení na českou a německou v roce 1882) a Královskou českou společnost nauk, přičemž Muzeum pro Království české se stalo baštou staročechů. I přesto, že společenský a vědecký význam Muzea pro Království české upadal, sbírky se úspěšně rozrůstaly a brzo je nebylo kam ukládat. Prostory Nostického paláce přestali být dostačující. České muzejnictví v občanské společnosti 1850-1918 Obrázek 31 - Prehistorická expozice Muzea Království českého na počátku 20. století Obrázek 32 - Ukázka městské lékárny z období 18. století v expozici Muzea Království českého Tomáš Krômer, Dana Urbášková, Miloš Zapletal - Dějiny českého muzejnictví Vědeckou činnost upozadily starosti se stavbou nové budovy na Václavském náměstí, kterou muzeum získalo v roce 1891. To bylo ovšem v době, kdy v českých zemích již existovalo desítky muzeí. Teprve v letech 1910-1914 docházelo postupně k obměně muzejních pracovníků a příchodu nové generace odchovaných univerzitou, jako byl Kamil Krofta (1876-1945) či Václav Tille (1867-1937) aj. (Špét2003, s. 31-32 a 50). OTÁZKY • Které osobnosti stály u zrodu časopisu Památky archeologické a místopisné? • Kdo založil časopis Živa? • K jakým zásadním změnám došlo v Českém muzeu po roce 1848? • Kde sídlilo Muzeum Království českého v 60. letech 19. století? • Kdy byla dokončena historická výstavní budova Muzea Království českého? Obrázek 33 - Františkovo muzeum v Brně v roce 1890 České muzejnictví v občanské společnosti 1850-1918 3.2 Obecná charakteristika podmínek vzniku muzeí v českých zemích Jestliže v 50. letech 19. století v českých zemích existovala pouze tři muzea - Muzeum Království českého v Praze, Gymnaziální muzeum v Opavě a Františkovo muzeum v Brně, tak mezi léty 1860-1890 přibylo v českých zemích dalších 49 muzeí. Od 90. let 19. století do roku 1918 dalších 97 muzeí. Dodejme, že tyto muzea byla v drtivé míře spravována spolky. V tomto období české země se svým počtem muzeí daleko převyšovaly ostatní země rakouské monarchie, což představovalo naprosté unikum. Co bylo tím impulzem, který způsobil vznik tolika muzeí? Pro odpověď na tuto otázku se musíme vrátit do 60. let 19. století (Špét 2003, s. 33). Rok 1860, kdy došlo k vydání tzv. Říjnového diplomu, je zásadním předělem nejen v dějinách českých zemí, ale i dějinách muzejnictví v českých zemích vůbec. Říjnový diplom obnovil ústavnost a únorová, oktroj ováná ústava z roku 1861 s prosincovou ústavou z roku 1867 vytvořily právní záruky, dávající dostatečné garance k fungování občanské společnosti a jejích institucí. Nutno podotknout, že ještě v období Bachovského neoabso-lutismu byly podporovány podnikatelské aktivity, průmyslové a obchodní úsilí. Jako byl vznik Obchodních a živnostenských komor v roce 1850 (i díky nim došlo k zakládání prvních uměleckoprůmyslových muzeí) a vydání živnostenského zákona z roku 1858. Všechny tyto právní záruky a dynamika průmyslové revoluce nejen, že změnily strukturu společnosti a vytvořily společnost občanskou, ale také dala vzniknout podnikatelské vrstvě, která hrála hlavní roli v podpoře kulturních organizací, institucí a aktivit, k nimž patřila i muzea. Podstatný však byl právní rámec, o který se existence spolků, mezi něž patřily i spolky muzejní, opíraly. Byl jím Spolkový patent z roku 1852 a Spolčovací zákon z roku 1867. Muzea totiž fungovala na spolkové bázi, což platilo až do poloviny 20. století (Špét 2003, s. 33). Politické uvolnění, umožněné ústavně zakotvenými občanskými právy, s sebou přineslo především rozšíření činnosti stávajících spolků, např. Archeologického sboru Muzea Království českého a vzniku analogických organizací v regionech. Vznikaly i organizace nové, ale obsahově vycházely z předloh a koncepcí „ústředních" institucí (ústřední nikoli ve smyslu podřízenosti, ale ideové předlohy, z níž nově vznikající spolky vycházely a inspirovaly), např. Muzea Království českého, byť byla jejich činnost vymezena regionálně. Vznik muzeí podnítilo nejen bohatnutí společnosti a její touha po vzdělání ale i rozvoj hospodářství, výstavba měst a infrastruktury. Ta zase měla za následek ztrátu mnoha historických památek, takže povstala potřeba tyto památky minulosti ochraňovat, ukládat a prezentovat. Tomu nahrával i kult starých památek tzv. starožitnictví, mnohdy umocněný nacionalismem nebo lokálním patriotismem (Špét 2003, s. 33-34). Obecně lze říci, že muzejnictví českých zemí v letech 1850-1918 ovlivňovalo několik faktorů. U zrodu muzeí se vždy angažovala místní inteligence, která později zastávala rozhodující funkce v muzejních spolcích a kuratoriích. Vzniklá muzea a spolky, které je spravovaly, prováděly akvizice sbírkových předmětů většinou náhodnými sběry, dary či Tomáš Krômer, Dana Urbášková, Miloš Zapletal - Dějiny českého muzejnictví nákupy. Mnohdy se podarilo získat celé kolekce nebo sbírky, samozřejmě každá rozličné kvality či rozsahu. Je též podstatné, kde tato muzea vznikala.Obecně lze říci, že ke zrodu muzeí docházelo v hospodářsky aktivních, různě početných městech s čilým kulturním děním a spolkovým ruchem (vydávání místních novin, atd.). V takových městech se zpravidla nacházelo gymnázium, reálka, vyšší škola aj. Právě z těchto vzdělávacích institucí se obvykle rekrutovali muzejní pracovníci, povětšinou ještě aktivní v místních pěveckých či čtenářských spolcích, v Sokolu aj. Nezřídka byly toto aktivity provázány s činností muzea. Tito múzejníci, kteří byli zpravidla i dobrými znalci místní vlastivědy a poměrů, takže měli dobré předpoklady pro provádění vlastních výzkumných aktivit. Do muzejních aktivit se též zapojovali i místní podnikatelé či politici, kteří si zvyšovali svoji oblibu a věhlas mezi veřejností. Mezi muzejníky byli též početně zastoupeni právníci, lékárníci, lékaři, úředníci aj. Česká muzea vznikala i na pomezích regionů s převahou německého obyvatelstva (Spét 2003, s. 35). Do muzejních aktivit se promítal i nacionalismus a českoněmecké soupeření v souladu s politickou situací. Leckdy i lokální patriotismus a hrdost na region. Namnoze také napětí mezi aristokracií (šlechtou, duchovenstvem)a občanskou společností (inteligence a podnikatelé). S vlasteneckými tendencemi souvisí i dovolávání se ochrany tradic, dědictví předků a obecně dobový trend starožitnictví (kult starožitností) (Spét 2003, s. 34-35). To ovšem mělo své opodstatnění, když uvážíme, že v období 80. let 19. století docházelo k čilému výkupu a odvozu památek do Rakouska. Nepomáhaly ani výzvy, ani legislativa. Rozmach tzv. ochranářství byl reakcí na tento stav. Volání po záchraně kulturního dědictví získalo ohlas mezi špičkami tehdejší občanské společnosti, tedy inteligencí a podnikateli. I to si pomáhalo vlasteneckými obraty. Ochuzování českých zemí o historické a kulturní vyvolalo odpor lidových vrstev, ale tomu bylo třeba pomoci. Lidé nejprve museli získat povědomost o ceně památek, jejich estetických, historických a kulturních hodnotách (Špét 2003, s. 36). Úkolem muzeí byla i osvětová práce, aby lidé pochopili význam archeologických vykopávek, cenu náhodných nálezů na půdách atd. Tyto zřetele sledovala muzea nejednou výstavou starožitností, které se objevovaly již od 70. a 80. let 19. století. Nejen, že přiměly veřejnost vnímat památky okolo sebe, ale touto výchovnou a vzdělávací cestou se mnohdy dařilo díky uvědomění lidí rozšiřovat muzejní sbírky o tyto ohrožené předměty. Přitom nelze nevzpomenout na asanační tendence v českých městech a odpor veřejnosti vůči nim. Nejedna památka z tohoto období ve sbírkách českých muzeí je dokladem tohoto úsilí. České muzejnictví v občanské společnosti 1850-1918 Obrázek 34 - Areál Jubilejní zemské výstavy Zejména městská muzea, která se nacházela v průmyslových centrech, nebo jejich blízkosti, dokumentovala proměnu svého okolí a urbanismu. Městská muzea vznikala od počátku 70. let: ve Vysokém Mýtě (1871), Ústí nad Labem (1874), Českých Budějovicích (1877), Plzni (1878), Praze (1881), Prostějově (1893), Jihlavě (1894), Přerově (1901), Brně (1904). V těchto muzeích vznikala lapidária, v nichž byly seskupeny fragmenty ze stržených historických domů (Spét, 2003, s. 33-34). Další odpovědí na pokrok a proměny způsobené industrializací, urbanizací či demografickými změnami bylo zdůrazňování národopisu, který připomínal idylický, statický a hodnotově ukotvený život předků na venkově. Vysokou frekvenci výstav starožitností a národopisu lze zaznamenat v období mezi Jubilejní zemskou výstavou (1891) a Národopisnou výstavou českoslovanskou (1895). V souvislosti s přípravami a konáním těchto výstav docházelo k intenzivnímu shromažďování předmětů vhodných k vystavení. A právě tento sběr regionálního (zpravidla národopisného) materiálu se stal impulzem pro vznik mnoha muzejních spolků, z nichž povstalo nejedno muzeum (Spét 2003, s. 45) Obrázek 35 - Plakát Národopisné výstavy českoslovanské a stavení v areálu výstavy Tomáš Krômer, Dana Urbášková, Miloš Zapletal - Dějiny českého muzejnictví Jaké byly hlavní úkoly muzea ve sledovaném období? Každé muzeum mělo jiné poslání s ohledem na sledovaný region a podmínky, v nichž působilo. Dokumentovalo region (vlastivědné muzeum) nebo příslušný obor (specializované muzeum). Obrázek 36 - Expozice Národopisné výstavy českoslovanské Prvotně šlo ovšem o to, aby se probudil zájem veřejnosti o památky a předměty muzejní povahy, aby si k nim lidé vytvořili vztah. Jedině takto se dalo dosáhnout účinné ochrany kulturních a historických hodnot. Takto probuzená veřejnost muzeu pomáhala shromažďovat sbírky, které pak byly prezentovány. To byl také úkol většiny regionálních vlastivědných muzeí (Spét 2003, s. 45-46). Obrázek 37 - expozice Národopisné výstavy českoslovanské otázky • V kterém období vzniklo nejvíce muzeí? • Jaký zásadní dokument ovlivnil vznik muzeí? České muzejnictví v občanské společnosti 1850-1918 • Které výstavy podnítily zakládání muzeí vlastivědného typu? • Který spolek se stal ideovou předlohou pro vznik nových muzejních spolků? • V jakých oblastech docházelo k zakládání muzeí a kdo se na tomto úkolu podílel? 3.3 Vlastivědná muzea - Čechy a Morava Vlastivědná muzea představovala a představují nej rozšířenější typ muzeí v českých zemích. Ta vedle sběratelských a ochranářských aktivit vyvíjela výchovné a vzdělávací snahy stejně jako jiná, specializovaná muzea. Pozornost vlastivědných muzeí se však upínala na region - přesněji na dokumentaci kraje, okresu či města (nebo i bývalou historickou oblast). V praxi také uspokojovala kulturní potřeby veřejnosti a posilovala její sebei-dentifikaci s regionem. To se logicky zrcadlilo v pracovních programech těchto muzeí. Přestože ideově vycházely z „ústředních" institucí (ve smyslu vzoru), vždy reflektovaly místní hlediska, což se promítlo do vědecké činnosti či struktury sbírkových fondů. Vzorovou předlohou vlastivědných muzeí bylo Muzeum Království českého v Praze a program nastíněný F. Palackým na počátku 40. let 19. století. A to i přesto, že tuto ideovou bázi později doplňovaly názory a zásady dalších teoretiků z muzejní praxe (Spét 2003, s. 46). Které fondy nejčastěji tvořily jádro sbírek vlastivědných muzeí? V inventáři typického vlastivědného muzea byly zpravidla zastoupeny předměty regionálního charakteru: • archeologický materiál - pravěké nálezy, zbroj, keramika, atd. • předměty spojené s národopisem - kroje, výšivky, lidová keramika, nábytek, atd. • numismatika - mince a medaile • umeleckohistorický materiál - fragmenty z budov, atd. • sbírky přírodovědné, geologické - mineralogické, petrologické • archivní materiál - listiny, pečetě, atd. • jiný trojrozměrný materiál - např. ikonografie Nejedno muzeum sloužilo jako regionální archiv, leckdy se k němu družila i odborná knihovna. Koncepce expozice muzea odpovídala dobovému pojetí (sciencistní prezenta- Tomáš Krômer, Dana Urbášková, Miloš Zapletal - Dějiny českého muzejnictví ce) a mnohdy připomínala spíše školní kabinet (Spét 2003, s. 46). Samozřejmě aktivity těchto muzeí nebyly všude stejné. Rozhodující byly motivy zakladatelů a jejich úsilí, organizační možnosti a specifika (např. počet pracovníků a jejich akceschopnost), místní potřeby, míra spolupráce a odezva veřejnosti, technické a ekonomické zázemí a další návazné faktory, které ovlivňovaly činnost muzea. Např. v intenzitě sbírkotvorných a vědeckých aktivit, možnostech využití sbírek, jejich prezentace atd. (Spét 2003, s. 45-47). Ani podmínky pro vznik vlastivědných muzeí nebyly ve všech regionech stejné. K jejich rozvoji došlo nejprve ve východních Cechách, a to již od počátku 60. let. Roku 1864 byl založen archeologický a muzejní spolek „ Včela Čáslavská". Detaily jeho vzniku potvrzují tendenci, kdy spolky historicko-dokumentačního zaměření přejímají koncepci a program již dávno existujících „ústředních" organizací, mající v programu řešenou problematiku. Vzorem „ Včely Čáslavské" se stal Archeologický sbor Muzea Království českého v Praze. Spolek „Včela Čáslavská" s jeho souhlasem převzal stanovy a program činnosti. Ty ovšem poupravil tím, že svoje zaměření a činnost vymezil striktně na region. Přes počáteční dynamický rozvoj aktivit „Včely Čáslavské" došlo vlivem odchodu několika činovníků a následným vnitřním problémům spolku k útlumu jeho činnosti. K jeho opětovnému oživení došlo až v roce 1877 s příchodem archeologa, numismatika, historika a múzejníka Klimenta Čermáka (1852-1917), který její činnost kvalitativně pozvedl v tehdejších podmínkách na vysokou úroveň. Následně vznikla muzejní společnost v Chrudimi (1865), která měla působit při školských institucích a tím rozšířit jejich edukační potenciál a také vzdělávat veřejnost (Pubal 1964, s. 209, Špét 1994, s. 90-99). Obrázek 38 - Vojtěch Weidenhoffer a Václav Pařík Ve východních Čechách vznikaly další muzejní společnosti až do poloviny 70. let. Jako příklad můžeme uvést města Třebetice a Havlíčkův Brod. V Třeběnicích založil v roce 1872 muzeum Václav Pařík (1839 - 1901). V této jazykově smíšené obci byl starostou a zasloužil se o založení mnoha spolků. V Havlíčkově Brodě bylo muzeum založené v roce 1874. U jehož zrodu stál Vojtěch Weidenhoffer (1826-1901) český poslanec zemského sněmu, regionální politik a podnikatel a Engelbert Ambrož, který byl učitelem a národo- České muzejnictví v občanské společnosti 1850-1918 pisným pracovníkem. Tyto dva příklady nám posloužily jako ukázka dostatečného vzorku osobností, z nichž se ve sledovaném období 1850-1918 rekrutovali činovníci a zakladatelé vlastivědných muzeí (Kamp 2011, s. 60-104, Špét 2003, s. 45-35). Obrázek 39 - Karel Adámek Jinak tomu nebylo ani v případě muzea v Hlinsku, založeném 1875 Karlem Adámkem (1840-1918), spisovatelem, národopisným pracovníkem a poslancem zemského sněmu. Je zcela evidentní, že muzejní činnost měla souvislost nejen s kulturními aspiracemi obyvatel, ale byla součástí i národnostního a politického soupeření (Špét 2003, s. 45-35). Obrázek 40 - Emanuel Leminger Významným pro dějiny muzejnictví a památkové péče je činnost Archeologického spolku Y ocel, založeném v Kutné Hoře roku 1877. Byl pojmenován po zakladateli české archeologie a kutnohorském rodákovi Janu Erazimu Vocelovi (1802-1871). Kutná Hora byla ve středověku významným centrem, o čemž svědčilo množství dochovaných středověkých památek a pozůstatků z pozdější doby. Program činnosti spolku byla komplexní péče o kulturní dědictví v regionu Kutnohorska - výzkum a uchování písemných a movitých památek, evidence, zajišťování a ochrana nemovitých památek, pořádání přednášek, organizování petic aj. Členstvo spolku tvořilo mnoho regionálních osobností, mezi nimi bylo možné najít učitele, soudce, lékaře, duchovní aj. Nej agilnějším členem spolku byl Tomáš Krômer, Dana Urbášková, Miloš Zapletal - Dějiny českého muzejnictví učitel, archeolog a múzejník Emanuel Leminger (1846-1931), který se zabýval numismatikou a historií mincovnictví v Kutné Hoře. Muzeum spravoval od založení spolku až do roku 1929 (Červený 1946). Od 2. poloviny 70. let 19. století začínají vznikat muzejní spolky, spravující vlastivědná muzea i na jiných místech v Čechách: • v západní části: v Plzni (1878), Klatovech (1882), Domažlicích (1883) • v jižní části: Tábor (1879), Písek (1884), Jindřichův Hradec (1884), Sušice (1887) aj. Od 90. let vznikala muzea ještě rychlejší řadou, připomeňme mezi nimi ještě kupříkladu muzeum v Poděbradech, založené v roce 1902 lékárníkem, přírodovědcem, archeologem a vlastivědným pracovníkem Janem Hellichem (1850-1931). Hellichovi se podařilo vybudovat početné přírodovědné, národopisné a archeologické sbírky, zpracovat mnoho písemností zámeckých a městských správ. Jako člen Archeologického sboru Muzea Království českého se řídil principy, vytyčenými již Františkem Palackým - přesně v jejich duchu - a rozhojňoval sbírky „ústředního" Muzea Království českého v Praze nej cennějšími sbírkami. S Muzeem Království českého jej pojila také funkce inspektora pravěké sbírky, participoval také na veřejném životě - angažoval se politicky či v oblasti osvěty (Šorm 2010, s. 93-123, Špét2003, s. 34). Odlišná situace panovala na Moravě. Centra české muzejní práce představovala města - Brno, Olomouc a Valašské Meziříčí. Brno se vzhledem k poloze a historickým podmínkám stalo centrem vlastivědného bádání. Nicméně převahu zde mělo spíše německé muzejnictví, což odpovídalo tehdejší politické a národnostní situaci v regionu. Důležité postavení zde mělo Františkovo muzeum, jehož charakter byl výlučně německý. Muzeum bylo až do 50. let spravováno Hospodářskou společností, která muzeum chápala jako okrajovou záležitost, a tak bylo odkázáno na finanční dary a pomoc. Přesto se pracovníkům muzea dařilo shromažďovat a zpracovávat historický materiál k dějinám Moravy. Teprve od 80. let začalo muzeum získávat od zemské správy roční subvence, což se odrazilo v zintenzívnění celkové činnosti (Špét 2003, s. 40). Obrázek 41 - Jindřich Wankel, František Bartoš, František Dvorský České muzejnictví v občanské společnosti 1850-1918 V kontextu s tímto vývojem je nutné zmínit, že v roce 1888 byl iniciován z řad českých vzdělanců vznik Muzejního spolku v Brně, na čemž měl největší podíl lékař a archeolog Jindřich Wankel (1821-1897). Spolek si dal za cíl shromáždit českou inteligenci a vlastivědné pracovníky z Moravy, aby společnými silami vybudovali české vlastivědné muzeum, které by dokumentovalo moravskou historii i kulturu a uchovávalo její četné památky. Spolku se sice nepodařilo založit muzeum, ale vydával odborný časopis, pořádal přednášky, výstavy, exkurze aj. Vynikl především v archeologických výzkumech, které spolku zajistily věhlas mezi veřejností. Navíc shromáždil velké množství archeologických nálezů, kterými početně převyšoval tehdejší Františkovo muzeum. V roce 1896 byli do muzejního odboru, který nově spravoval Františkovo muzeum, přijati členové Muzejního spolku v Brně, např. pedagog, jazykovědec a etnograf František Bartoš (1837-1906), středoškolský učitel a přírodovědec František Dvorský (1846-1917), středoškolský učitel a historik František Sujan (1859-1944) aj. Františkovo muzeum tak ztratilo výlučně německý charakter. Později se spolupráce mezi Muzejním spolkem a Františkovým muzeem ještě více prohloubila. V roce 1900 bylo Františkovo muzeum předáno zemské správě a přejmenováno na Moravské zemské muzeum. Nově jej spravovalo kuratorium, v němž byli paritně zastoupeni Češi i Němci. (Spét 2003, s. 40, Brodesser - Břečka - Mi- Protiváhou „německého" Brna v 80. letech 19. století se stala Olomouc, jehož intelektuální základnou se stalo Slovanské gymnázium, založené již v roce 1867. Není divu, že zde o desetiletí později, v roce 1883 vznikl spolek Vlastivědná společnost muzejní, který založil první české muzeum na Moravě. Zásluhy na jeho vzniku měl národní buditel, pedagog a jazykovědec Vincenc Prásek (1843-1912); středoškolský učitel, etnograf a malíř Jan Havelka (1839-1886; Jindřich Wankel a kněz, etnograf, národní buditel Ignác Wurm (1825-1911). O rok později (1884) založili odborné periodikum - Časopis vlastivědného spolku muzejního, který se stal bází pro rozvoj českého vědeckého života na Moravě. Spolek rozšiřoval sbírky četnými akviziceminejvíce národopisného a archeologického charakteru. Vedle toho pořádal četné přednášky a výstavy (Spét, 2003, s. 40, Tichák kulka 2002, Fukal 1952, s. 206-230). Obrázek 42 - Jan Havelka, Vincenc Prásek, Ignác Wurm 2003, s. 4-30). Tomáš Krômer, Dana Urbášková, Miloš Zapletal - Dějiny českého muzejnictví Dalším centrem české vlastivědné práce bylo Valašské Meziříčí. Zde společně založili ředitel gymnázia Alois Kaplan (1832-1914), právník a politik Alois Mikyška (1831-1903), kněz, učitel a vlastivědný pracovník Eduard Domluvil (1846-1921) roku 1884 Muzejní společnost ve Valašském Meziříčí. Prvním předsedou byl Alois Kaplan, ale brzy jej vystřídal Eduard Domluvil, který vynikal svou horlivostí a zájem o historii a národopis v regionu. Založil a redigoval Sborník muzejní společnosti ve Valašském Meziříčí, do něhož přispíval i svými texty. Vedl archeologické výzkumy a významně se zasadil o rozšiřování muzejních sbírek. Známy jsou i jeho zásluhy na přípravách expozice Valašska při Národopisné výstavě českoslovanské (1895). Nadto ještě jako korespondent Centrální komise pro památkovou péči pečoval o ochranu památek. Na Moravě posléze vznikla další muzea - v Telči (1886), Přerově (1888) atd. (Martišková 2012, Špét 2003, s. 40). otázky • Který materiál shromažďovala vlastivědná muzea? • Který spolek se stal nej častější ideovou předlohou pro vznik nových muzejních spolků? • V kterém regionu byly nejdříve a nejhojněji zakládány vlastivědná muzea? • Která města na Moravě tvořila centra muzejní a vlastivědné práce a jaké byly jejich nej významnější osobnosti? 3.4 Rozvoj teorií muzejní práce S vývojem muzeí úzce souvisely také názory na organizaci a vedení muzejní práce. Ty v letech 1850 - 1918 přirozeně pocházely proměnou, nicméně jejich prosazování do praxe bylo spíše problematické. Přesto je vhodné alespoň náznakem zmínit nej podstatnější milníky. V 60. a 70. letech 19. století disponovalo Muzeum Království českého potřebnou autoritou prostřednictvím svého pobočného Archeologického sboru. Potřebnou váhu měla i koncepce muzejní činnosti Františka Palackého ze 40. let. Tyto předlohy tvořily základní repertoár teorií a koncepcí pro vznikající muzejní spolky (Např. Včela Čáslavská). Toho chtěl na konci 70. let 19. století využít Josef Smolík, který redigoval Památky archeologické a místopisné, periodikum vydávané Archeologickým sborem Muzea Království českého. Smolík viděl v entuziasmu vlastivědných pracovníků v regionech velký potenciál, který chtěl svést do jednoho řečiště ku prospěchu Muzea. K tomu dal těchto horlitelům k dispozici jím vedený časopis, aby v něm řešili metodické a organizační záležitosti. Smolík je pobízel k zakládání spolků, chtěl docílit toho, aby starožitnosti, nálezy a jiné České muzejnictví v občanské společnosti 1850-1918 předměty jimi shromážděné byly uloženy v místních muzeích, přičemž Muzeum Království českého mělo figurovat jako dozorující ústředí nad vznikajícími muzei v regionech, okresech aj. Jeho záměr podchytit iniciativu, vytvořit a usměrňovat organizačně a metodicky síť muzeí nenašel dostatek porozumění mezi představiteli Muzea Království českého, ale mezi regiony ano (Spét 2003, s. 40-41). Obrázek 43 - Kliment Čermák V polovině 80. let byla načrtnuta Klimentem Čermákem, předsedou muzejního spolku Včela Čáslavská ve spise O muzeích městských a okresních muzejní koncepce, která se opírala nejen o teoretické poznatky ale i o zkušenosti z praxe. Čermák shrnul své dosavadní zkušenosti z Muzea hlavního města Prahy, olomouckého muzea spravovaném Vlastivědnou společností muzejní, ale i německých muzeí ležících mimo území českých zemí. Na uvedených konkrétních příkladech, doplněných vlastními rozbory, poukazuje, jak má muzeum fungovat. Zároveň si také všímá obecného poslání a funkce muzea, stejně tak i prostředků a pracovních metod v muzejní práci. Hlavní poslání muzea spatřuje v ochraně památek, proti jejich zničení či odvozu do ciziny, čemuž měla zabránit i legislativní opatření. Garantem jejich zabezpečení měl být muzejní spolek a kuratorium, které jej spravuje, ale především obec jako vlastník muzejních sbírek. Čermák dále požadoval členění sbírek a expozic dle oborového klíče. Navrhoval rozdělení na čtyři základní části: 1) starožitnosti a památky 2) národopisné předměty 3) přírodniny a nerosty 4) technologie Kladl též důraz na systematickou evidenci předmětů. Ve sbírkotvorné činnosti zastával zásadu jako Palacký, že význačné nálezy mají být předány do Muzea království českého v Praze a materiál místního charakteru a provenience náleží do místního muzea. Také doporučoval, aby ze sbírek byly vyjmuty exotické předměty. Muzeum nemělo vystavovat Tomáš Krômer, Dana Urbášková, Miloš Zapletal - Dějiny českého muzejnictví všechny předměty, ale rozdělit je a nevystavené sbírky uschovat do depozitáře (Čermák, 1886). Jako učitel kladl Čermák velký důraz na muzejní prezentaci a její srozumitelnost a přitažlivost. S ohledem na charakter vystavovaného předmětu doporučoval různé typy vitrín či muzejního a výstavního nábytku. Přitom apeloval na nutnost užití různých specifických forem doplňků (map, diagramů, obrázků, fotografií, nákresů, přehledů atd.) ale i vhodných popisků tak, aby byl sdělen základní účel předmětu a celkový společenský kontext. Dle Čermáka mělo muzeum vedle vlastních výzkumných aktivit také provádět systematický průzkum okolí s pomocí veřejnosti a v neposlední řadě i sledovat památky a zaznamenávat jejich stav (např. fotografováním). Poznatky neměla veřejnosti zprostředkovávat pouze expozice či výstava. Aktivity muzea měly být popularizovány směrem k širšímu publiku, například prostřednictví muzejního časopisu. Čermák také muzejníky pobízel, aby často konali přednášky. Jako zajímavost uveďme, že Kliment Čermák se pokusil učinit historický obor, potažmo archeologii přitažlivější pro mládež a veřejnost. Za tímto účelem sepsal soubor tzv. Archeologických povídek. Čermákovi se podařilo vytvořit nové zásady muzejnictví, navíc opřené o praxi, které rozšířily obecně platné teorie Františka Palackého. Není divu, že Čermákem definované principy se staly na dlouho dobu platnou programovou koncepcí českého muzejnictví (Čermák, 1886). Jak již bylo řečeno výše, hlavním úkolem muzejnictví ve sledovaném období 1850 -1918 bylo zajištění památek, „starožitností". Odpor, který vyvolávala jejich ztráta, ať už cílenými demolicemi, obchodováním či zavlečením do zahraničí, byl příčinou vzniku Společnosti přátel starožitností v roce 1888, která následně shromáždila tehdejší historiky, archeology, vlastivědné pracovníky, nadšence a veřejnost. Obrázek 44 - Karel Václav Adámek a Josef Ladislav Píč Hlavní podíl na jejím vzniku měl historik a múzejník Karel Václav Adámek (1868— 1944) a Josef Ladislav Píč z Muzea Království českého v Praze. Ochranářské úsilí, rozvoj teorií a diskuzí jak tuto činnost nejlépe provádět, nutně vedl protagonisty Společnosti přátel starožitností i k muzejní problematice. Dodejme, že z totožných pohnutek vznikaly ochranářské spolky na mnoha místech v českých zemích, nejznámější např. Klub za sta- České muzejnictví v občanské společnosti 1850-1918 rou Prahu, který v roce 1900 povstalz odporu veřejnosti proti pražské asanaci (Spét 2003, s. 47). Obrázek 45 - Lubor Niederle V názorech na to, jakou roli při ochraně památek by měly hrát muzea, ovšem nebyla nalezena shoda. Do sporu, vedeném na konci 80. a počátku 90. let 19. století se pochopitelně zapojili múzejníci. První skupina, jejímž mluvčím se stal slavista, etnológ a archeolog Lubor Niederle (1865-1944), požadovala vytvoření legislativy, která by měla dostatečnou razanci k tomu, aby zabránila odvozu památek do ciziny. Podle Niederleho měly být, pokud možno všechny movité památky a sbírkové předměty přeneseny do Muzea Království českého, z nichž by vznikla jedna velká centrální sbírka. Proti tomuto pojetí se postavil Karel Václav Adámek se svými, v té době velmi progresivními názory. Jednoznačně se postavil proti centralizačním tendencím L. Niederleho a proti tendencím zvýhodňovat postavení Muzea Království českého na úkor malých muzeí v regionu. K. V. Adámek chtěl naopak legislativně posílit pozici okresních muzeí a zajistit jejich adekvátní zajištění po finanční a personální stránce. Dále vyjasnit podobu muzejní sítě, vztahy a poměr mezi regionálními (zemskými) muzei, a muzei v okresech, obcích a městech (místními). Prosazoval také provádění revizí stavu muzeí a jimi spravovaných sbírek. Na rozdíl od Niederleho zastával názor, že vývozu památek do zahraničí či jejich ničení nemůže zabránit sebelepší legislativa, ale společnost, která si uvědomuje hodnotu těchto předmětů a sama chce své kulturní dědictví chránit. Kladl proto důraz především na osvětu a výchovu veřejnosti v tomto směru. K. V. Adámek své názory ještě dále upřesňoval, ale tyto postoje tvořily základní postulát, z něhož neustoupil. Nadčasové názory K. V. Adámka nenašly kýženou podporu, nicméně polemiky nad požadavky, které nastínil, znovu vyvstaly až po 1. světové válce (Spét 2003, s. 48). Prostorem k rozvíjení otázek teoretické muzeologie se stal odborný muzejní tisk. V 90. letech právě v souvislosti s prudkým rozvojem muzejnictví vyvstala potřeba dialogu mezi muzejníky a odbornou veřejností. Mezi prvními to byl Věstník českoslovanských muzeía spolků archeologických, redigovaný Klimentem Čermákem v letech 1895-1901. Dodejme, že obdobnou roli jako Čermákův časopis již dříve zastávaly např. Památky archeologické a místopisné či Časopis Společnosti přátel starožitností českých v Praze, které Tomáš Krômer, Dana Urbášková, Miloš Zapletal - Dějiny českého muzejnictví poskytovaly prostor úvahám o muzejní činnosti. Čermákův časopis se na rozdíl od nich zaměřil spíše na vnitřní činnost muzeí a na jejich působení směrem k veřejnosti. Jednalo se o první časopis, striktně orientovaný na problematiku muzejnictví, který pojednával o zpracování a ochraně sbírek (např. evidence, konzervace aj.), možnostech prezentace a obecně o muzejní činnosti, funkci a poslání muzeí. Čeští múzejníci na jeho stánkách řešili i výchovné poslání muzeí a s ním spojené výstavní techniky, péče o sbírky a celkové pojetí muzejní práce, obdobně jako jejich zahraniční kolegové (Spét 2003, s. 48). y9 ! Obrázek 46 - Alfred Lichtwark Důraz na lidovýchovný aspekt muzeí a rozvoj dalších dílčích teorií (např. konzervace, restaurování aj.) spojujeme spíše s obdobím rozvoje německého muzejnictví na přelomu 19. a 20. století a názory Alfreda Lichtwarka (1852-1914), přednesenými na sjezdu muzejních pracovníků v Mannheimu roku 1903, které se staly předmětem dalších úvah a podnětů. Čermákův Věstník po roce 1901 nahradily Ceskoslovanské letopisy muzejní, vedené učitelem, muzejníkem, konzervátorem památkové péče Václavem Vladimírem Jeníčkem (1873-1954) vycházející v letech 1902-1910. Obsahově se časopis více zaměřoval na vnější muzejní prostředí, problematiku utváření muzejní sítě a formování jednotné muzejní organizace, což byly požadavky odpovídající dobovým potřebám - české země tvořily špičku v počtu muzeí mezi ostatními zeměmi v celém rakouském soustátí. Prostor k uskutečnění těchto záměrů se ovšem naskytl až po 1. světové válce v novém samostatném Československu (Spét 2003, s. 64-67). Vedle tištěných odborných tiskovin, sloužících jako komunikační a informační platforma muzejníků, představovaly muzejní sjezdy jednu z dalších forem, poskytující prostor pro rozvíjení polemik, navíc s možností vedení přímé diskuze s dalšími účastníky. Právě tyto sjezdy byly v 90. letech tím nejtypičtějším projevem snah o hledání společného konsensu, ať už jde o záležitosti muzejní sítě a jednotné organizace, tak i o vnitřní činnost muzeí a jejich poslání. Uskutečnily se tyto tři sjezdy - v Hlinsku (1893), Kutné Hoře (1898) a Praze (1908). Jejich nej hlasitějšími účastníky byli: Karel Adámek, Kliment Čermák, Václav Vilém Stech, Fridolín Macháček, Albín Stocký, Karel Guth aj. S mnohými jmény těchto muzejních pracovníků se můžeme setkat i po roce 1918. Dodejme, že muzejní sjezdy přinášely jen dílčí zlepšení, nikoli plošná. Samotný koncept práce vlasti- České muzejnictví v občanské společnosti 1850-1918 vědných muzeí se nezměnil a ve své podobě prakticky mnohde přečkal i druhou světovou válku (Špét 2003, s. 49-55). otázky • Jak se jmenovalo dílo Klimenta Čermáka z 80. let 19. století, v němž načrtl ideální koncepci vlastivědných muzeí? • Jak se jmenoval spolek, založený roku 1888, který se stavěl na odpor proto demolicím a obchodováním s památkami? • Jaká česká periodika, zabývající se muzejní problematikou vycházela na přelomu 19. a 20. století? • Kdy a v kterých městech se uskutečnily sjezdy muzejních pracovníků a co bylo předmětem jejich jednání? Obrázek 47 - České průmyslové muzeum a Vojtěch Náprstek 3.5 Počátky specializovaných muzeí V období 1850-1918 se vedle muzeí vlastivědného typu začínají objevovat také muzea specializovaná. Počinem, který předznamenal éru uměleckoprůmyslových muzeí, bylo založení Českého průmyslového muzea roku 1862, národopiscem Vojtěchem Náprstkem (1826-1894). Inspirací pro založení muzea mu byla jeho účast na Světové výstavě v Lon- Tomáš Krômer, Dana Urbášková, Miloš Zapletal - Dějiny českého muzejnictví dýně roku 1851 a jeho styky se zakladateli South Kensingtonského muzea v Londýně a dalšími muzejníky z ciziny. Obrázek 48 - Expozice Českého průmyslového muzea okolo roku 1898 Rozhodl se proměnit rodinný pivovar na muzeum, které postupně zaplňoval sbírkami, jež rozšířili cestovatelé Emil Holub (1847-1902), Josef Kořenský (1847-1938), Enrique Stanka Vráz (1860-1932), přírodovědec Antonín Fric, orientalista a archeolog Bedřich Hrozný (1879-1952), či spisovatel Julius Zeyer (1841-1901) a mnoho dalších osobností tehdejší doby. Nápomocni při ustavení muzea mu také byli: politik František Ladislav Rieger (1818-1903), Jan Evangelista Purkyně, český poslanec zemského sněmu a novinář František Simáček (1834-1885). Vojtěch Náprstek vydržoval muzeum z vlastních financí. Jeho prvotní záměry s muzeem zahrnovaly propagaci průmyslu a prezentaci výrobních procesů od počáteční přírodní suroviny až po hotový výrobek, se zachycením všech zpracovatelských procesů. Dále chtěl veřejnosti prezentovat výrobní stroje a jejich modely, ukázky vynálezů přinášející pokrok, soudobých řemesel, průmyslu a techniky. Od 70. let narůstal počet etnografických sbírkových předmětů a zastínil průmyslový a technický fond sbírek. Vlivem toho se později muzeum programově přeorientovalo na národopis, konkrétně na domácí i cizí. Souběžně s tím Náprstek usiloval o rozvoj estetického cítění výrobců, proto se snažil v muzeu zavádět i uměleckoprůmyslové tendence (Spét 2003, s. 42-43; Sečká 2013, s. 17-29). České muzejnictví v občanské společnosti 1850-1918 Obrázek 49 - Expozice Českého průmyslového muzea Uměleckoprůmyslová muzea, která byla v českých zemích zakládána od 70. let, vynikala nad ostatními nejen svým obsáhlým vybavením knihoven a sbírkových fondů, ale především svým kulturně a výchovně vzdělávacím působením na veřejnost. Zásadní podíl na jejich vzniku měly Obchodní a živnostenské komory, vznikající v českých městech od roku 1850 a vzestup řemeslné a průmyslové výroby. První uměleckoprůmyslová muzea měla německý charakter, založená v Liberci (1873) a Brně (1873). Obdobný profil měla muzea v Českých Budějovicích (1876), Ústí nad Labem (1877), Opavě (1883), zajímavostí jsou i řemeslně orientovaná sklářská muzea v Jablonci (1871) a Novém Boru (1886). Česky profilovaná uměleckoprůmyslová muzea se nacházela v Hradci Králové (1881), Praze (1885), Plzni (1886), Chrudimi (1892), Hořicích (1904). Oproti vlastivědným muzeím, která neustále vznikala, počet uměleckoprůmyslových muzeí již nenarůstal a stabilizoval se (Spét 2003, s. 43). Obchodní a živnostenské komory figurovaly jako poradní orgány státní správy v oblasti živností a obchodu s úkolem všestranné podpory podnikání, což se provádělo prostřednictvím různých výstav či veletrhů, a nakonec i zakládáním muzeí. Účelem těchto muzeí bylo pozvednout a zkvalitnit průmyslovou výrobu, a to i po stránce estetické a samozřejmě také povzbudit zájem o výrobky uměleckého průmyslu. Na tuto činnost se uměleckoprůmyslovým muzeím dostávalo od státní správy velkých finančních podpor a subvencí. Uměleckoprůmyslová muzea disponující bohatými expozicemi často organizovaly četné výstavy - např. výstavy strojů, pracovních nástrojů, řemeslných výrobků (keramických, skleněných, truhlářských, knihařských atd.), domácích potřeb a samozřejmě i výtvarných děl např. plastik, obrazů atd., nezřídka i fotografií. Většinou se jednalo o produkci lokálních řemeslníků, umělců ale i žáků škol. Mnohé výstavy byly prodejní. Působit na veřejnost neměly pouze expozice, četně navštěvované např. školami či spolky, nebo obsáhlé knihovny. Hojně se také konaly přednášky s uměleckoprůmyslovou tématikou, pořádaly se kurzy kreslení či řemeslnické (Spét 2003, s. 43-44). Tomáš Krômer, Dana Urbášková, Miloš Zapletal - Dějiny českého muzejnictví Obrázek 50 - Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze na přelomu 19. a 20. století Na přelomu 19. a 20. století a v prvním desetiletí v českých zemích narůstaly enormní řadou sbírkové a knižní fondy uměleckoprůmyslových muzeí, která zažívala „zlatý věk". Zatímco v západní Evropě se uměleckoprůmyslová muzea pomalu dostávala do krize, v českých zemích to nebylo tolik zřejmé, neboť u nás nebyl vývoj tovární výroby tak rychlý. Krize uměleckoprůmyslových muzeí se v našich zemích projevila po 1. světové válce, kdy většina těchto muzeí byla předtvořena na vlastivědná muzea (Spét, 2003, s. 62-63). Obrázek 51 - expozice Technického muzea v Praze - doprava a sociální politika Z obdobných pohnutek, z jakých byla zakládána uměleckoprůmyslová muzea, vznikala i technická muzea. V roce 1898 iniciovala Obchodní a živnostenská komora v Praze založení technologicko-průmyslového muzea. Přesto, že věnovalo pozornost technickému odvětví a disponovalo sbírkami, nestalo se muzeem v pravém smyslu slova. České muzejnictví v občanské společnosti 1850-1918 Obrázek 52 - expozice Technického muzea v Praze - expozice textilnictví, keramiky a sklářství Velmi brzy se přetvořilo na ústav pro zvelebování živností, instituce, které během tohoto období vznikaly v ostatních větších městech v českých zemích. Nicméně zájem, který se dostával uměleckému průmyslu, si žádaly i technické obory. Obrázek 53 - Expozice Technického muzea v Praze - expozice vodních staveb a model žitavského krematoria Proto vzniklo v roce 1908 Technické muzeum v Praze jako samostatný muzejní spolek. Nej výraznější osobností, spojenou s jeho založením, byl ekonom, profesor Karlovy univerzity a pozdější ministr sociální péče Josef Gruber (1865-1925), který vymezil poslání a účel muzea: Dokumentovat vývoj techniky v českých zemích, ukázat um českých inženýrů a techniků, prezentovat příklady jejich práce, poučit další generaci techniků a předat jim podněty pro další vynálezy, v neposlední řadě poučit a vzdělat laickou veřejnost. Muzejní expozice, zpřístupněná v roce 1910 byla pojata velmi moderně a didakticky. Návštěvníkům názorně předvedla vývoj mnoha průmyslových a technických odvětví, např. hutnictví, textilnictví, keramiky, sklářství, cukrovarnictví, elektrotechniky atd. A dále je seznámila i s jednotlivými pracovními postupy. To bylo možné i díky tomu, že práce v muzeu přitáhla mnoho odborníků z České vysoké školy technické v Praze. Sbírky se tak dočkaly nejen vědeckého zpracování, ale i náležitého využití v expozici (Horák, 2013, s. 2-5). Nové pojetí národopisné práce a zároveň vymezení vůči konzervativně laděnému přístupu, jakým Muzeum Království českého přistupovalo k tématu, bylo příčinou vzniku samostatného Národopisného muzea v Praze roku 1896. V čele těchto snah stál univerzit- Tomáš Krômer, Dana Urbášková, Miloš Zapletal - Dějiny českého muzejnictví ní profesor Lubor Niederle, jemuž se podařilo zajistit pro potřeby muzea budovu Letohrádku Kinských, v němž byly shromážděny předměty a sbírky z Jubilejní zemské výstavy (1891) a Národopisné výstavy českoslovanské (1895), na jejíchž přípravách se výrazně podílel. Obrázek 54 - Národopisné muzeum v Praze a jeho expozice keramiky Niederle v rámci muzea razil nový přístup v dokumentaci a prezentaci národopisu. Nahodilost vystřídal program systematické akviziční a výzkumné činnosti, jehož cílem bylo detailně dokumentovat život venkovského lidu a zachycovat mizející projevy lidové kultury. Obrázek 55 - Národopisné muzeum v Praze - černá kuchyně a oradla Obrázek 56 - Národopisné muzeum v Praze - ukázka krojů a nábytku České muzejnictví v občanské společnosti 1850-1918 Předmět zájmu tvořil národopis ve všech jeho projevech: obydlí a statky, domácí nástroje a užitkové předměty, zvyky a obyčeje, kroje a vyšívání, lidové písně, tance a literatura, obecně sociologie, antropologie, demografie, geografie venkova s přesahy do dalších oborů.Nový přístup dal za vznik i působivým náznakovým instalacím, muzeum se těšilo oblibě veřejnosti. Po roce 1918 usilovalo o pozemštění, nakonec bylo roku 1922 včleněno do Národního muzea. V roce 1922 došlo k přejmenování muzea Království českého na Národní muzeum (Langhammerová 2015, s. 9-22). Zakládána byla i jiná oborová muzea, jejichž vzniku rovněž napomohly přípravy Jubilejní zemské výstavy a Národopisné výstavy českoslovanské, díky kterým se podařilo shromáždit předměty různých oborů lidské činnosti. Z těchto podnětů vzešlo hasičské muzeum (1892) či sokolské muzeum (1914), školské muzeum (1892), obchodní muzeum (1896) (Špét2003, s. 58-59). Obrázek 57 - Zemědělské muzeum prozatímně umístěné v objektu v zahradách Kinských Položeny byly i základy zemědělského muzejnictví, kteréžto spojujeme s činností Agrární strany. V čele tohoto úsilí byl Josef Kazimour (1881-1933). Přípravy byly zahájeny ještě před 1. světovou válkou. V roce 1911 vznikla muzejní komise při Jednotě agrárního dorostu (mládežnické organizace Agrární strany), která měla shromažďovat v jednotlivých regionech sbírkové předměty. Hlavní úkolem zemědělských muzeí mělo být „zvelebování venkova", což zhruba odpovídalo podobnému poslání, jako měla uměleckoprůmyslová muzea. Zemědělské muzeum tedy mělo prezentovat vývoj zemědělství a zároveň propagovat nové trendy a poznatky. Tato koncepce se však vyvíjela velmi pomalu a byla dotvořena až po 1. světové válce (Steinova 2013, s. 9-30). Tomáš Krômer, Dana Urbášková, Miloš Zapletal - Dějiny českého muzejnictví otázky • Kdy založil Vojta Náprstek České průmyslové muzeum v Praze? • Kdo se nejvýznamněji zasadil o vznik Technického muzea v Praze roku 1908? • Kdy a kdo založil Národopisné muzeum v Praze? • Jaká další specializovaná muzea vznikala v období 1890 - 1914? 3.6 Německé muzejnictví v českých zemích - stručná charakteristika Souběžně s rozvojem českého muzejnictví vznikla muzea německá, rovněž vlastivědného či uměleckoprůmyslového zaměření v oblastech s převážnou většinou německého obyvatelstva. Vznikala obdobně jako české muzejní instituce v kulturních a průmyslových centrech, zpravidla vedená spolkem nebo vydržována obcí či městem. Motivací pro jejich založení, stejně tak i podmínky jejich vzniku, byly víceméně stejné jako na české straně - hospodářský rozvoj sudetských oblastí podnítil muzejní ruch, do něhož se zapojovala místní politická, podnikatelská a intelektuální elita, tedy jako v případě českých muzeí to byli poslanci, starostové, úředníci, právníci, lékaři, kněží, vlastivědní pracovníci, pedagogové měšťanských škol, gymnázií, středních škol apod. (Spét 2003, s. 40). Také program těchto muzeí, byť mnohdy reflektoval lokální specifika, byl takřka totožný jako u českých muzeí - podávat všestranný obraz regionu, chránit místní památky, akvizice archeologického a historického materiálu, přírodnin, národopisných a umeleckohistorických předmětů a výtvarných děl. Německá centra muzejní práce v českých zemích tvořila již před rokem 1850: Brno, Praha, Opava. Později vznikala muzea v dalších městech jako Karlovy Vary (1870), Liberec (1873), České Budějovice (1875), Ústí nad Labem (1877), Olomouc (1878), Most (1880), Nový Jičín (1887), Jihlava (1892), Svitavy (1894) aj. Menší regionální muzea vznikala například v Kraslicích ze soukromé sbírky Richarda rytíře Dotzauera (1867), Chebu (1873), Znojmě (1878), Vrchlabí (1883), Mariánských Lázních (1887), Šluknově (1890) aj. Slibný vývoj muzejnictví v českých zemích zastavilo vypuknutí první světové války (Spét 2003, s. 40). České muzejnictví v občanské společnosti 1850-1918 otázky Která města tvorila centra německé muzejní praceš 3.7 Vývoj v hudebním muzejnictví v období 1850-1918 Pokud jde o hudební muzejnictví, okolo poloviny 19. století se již hudební sbírka Národního muzea rozrostla a nabyla nadnárodního a nadregionálního významu, pročež František Ladislav Rieger navrhl založení samostatné sbírky, jež by dokumentovala výhradně hudební kulturu Cech (Kabelková a Paulová, 1854 a 1864). Vznik tzv. Hudebního sboru při Museu Království českého v roce 1873 nepředstavoval pro hudební muzejnictví zdaleka tak silný stimul, jak by se mohlo zdát; a to navzdory tomu, že jej tvořily takové postavy jako Otakar Hostinský, Ludevít Procházka, František Zdeněk Skuherský a skladatel Josef Drahorád (Burian a Spétl968, s. 29). A rovněž navzdory dobře koncipovanému programu, jehož cílem bylo „hudebniny chované v Národním muzeu systematicky uspořádat ve zvláštním oddělení jakožto hudební archív, sestavit repertirium, v němž by byly zachyceny všechny skladby a spisy českých hudebníků a hudebních spisovatelů s udáním, kde se jejich díla nacházejí, a ovšem dále rozmnožovat hudební sbírku" (Burian a Spét 1968, s. 30). Pouze malý bezprostřední vliv na vývoj českého hudebního muzejnictví mělo krátké působení mladého Zdeňka Nejedlého v Národním muzeu (nastoupil sem roku 1899 na místo archivního úředníka) (Smolka, [b.r.]). Tak jako celé české muzejnictví, i sbírkotvornou činnost Národního muzea zaměřenou na památky hudební kultury umocnily a rozšířily dvě velké celonárodní výstavy, Jubilejní v roce 1891 a Národopisná o čtyři roky později. Především se jednalo o spolupráci s regionálními vlastivědnými institucemi a jednotlivci. Notový archiv v knihovně Národního muzea se dále rozšiřoval a volal po zřízení samostatné hudeb ně-archivní instituce, jež by jej odborně zpracovávala a dále rozšiřovala (Stefancová 2018, s. 19). Hudební sbírka v Národním muzeu se za prvních zhruba sto let své existence utěšeně rozrostla. Obsahovala liturgické knihy, literátské zpěvníky, unikátní soubor renesančních dechových nástrojů (tradičně označovaný jako „rožmberská kapela"), pozůstalost skladatele Václava Jana Tomáška, skladby Jakuba Jana Ryby, notovou sbírku hudebního kritika Josefa Srba-Debrnova, obsahující autografy Smetanových a Dvořákových skladeb, rukopisný hudební slovník či „dodnes nevydané soupisy a popisy zvonů" (Vojtěšková, 2018, s. 43) nebo experimentální žesťové nástroje Josefa Šedivý (Zůrková a Hruška 2016). Zapomenout nesmíme ani na rozsáhlou sbírku varhanního virtuóze Ondřeje Horníka, profesora pražské konzervatoře (Stefancová, Kabelková a Paulová 2012, Kotasová, Zůrková a Kříženecký2012). Tomáš Krômer, Dana Urbášková, Miloš Zapletal - Dějiny českého muzejnictví otázky • Která osobnost s ohledem na nárůst hudebnin ve sbírkách Muzea Království českého v polovině 19. století navrhovala zřízení samostatné hudební sbírky? • Kdy vznikl tzv. Hudební sbor při Muzeu Království českého? shrnutí kapitol y Během období 1850 - 1918, jež si spojujeme s utvářením občanské společnosti, byly položeny základy nejen teorii muzejní práce, ale i mnoha muzeím, jejichž vznik souvisel se snahami o záchranu mizejících hodnot a obecně vzestupem pokroku. Česká muzea přitom mnohdy navazovala na činnost institucí, jejichž vznik datujeme do dřívějšího období. Jejich vznik byl mnohdy podnícen velkými výstavami, leckdy i národnostním soupeřením. Vznikala muzea vlastivědná, stejně tak specializovaná. Jedna sloužila k dokumentaci mizejících časů, jiná k propagaci pokroku. V souvislosti se vzestupem muzejní činnosti se objevovaly snahy o její organizaci. Tento vývoj přerušila 1. světová válka, na jejímž konci stálo české muzejnictví před novými úkoly. odpovědi Od Vlasteneckého muzea k Muzeu Království českého v Praze - stručný vývoj od 30. let 19. století do počátku 20. století • Které osobnosti stály u zrodu časopisu Památky archeologické a místopisnél -Jan Erazim Vocel a Karel Zap. • Kdo založil časopis Živa? - Jan Evangelista Purkyně. • K jakým zásadním změnám došlo v Českém muzeu po roce 1848? - Odchod Františka Palackého z pozice jednatele, vystřídán Václavem Vladivojem Tomkem, který byl konzervativně a prohabsbursky orientován. Ač byly příspěvky na muzejní činnost podstatně kráceny, rostly aktivity Archeologického sboru Českého muzea. • Kde sídlilo Muzeum Království českého v 60. letech 19. století? - V budově Nostického paláce v Praze. • Kdy byla dokončena historická výstavní budova Muzea Království českého? -1891. České muzejnictví v občanské společnosti 1850-1918 Obecná charakteristika podmínek vzniku muzeí v českých zemích • V kterém období vzniklo nejvíce muzeí? - v 80. a 90. letech 19. století. • Jaký zásadní dokument ovlivnil vznik muzeí? - Říjnový diplom (1860) a prosincová ústava (1867), které vytvořily základy k fungování občanské společnosti a jejích institucí. • Které výstavy podnítily zakládání muzeí vlastivědného typu? - Jubilejní zemská výstava (1891) a Národopisná výstava českoslovanská (1895). • V jakých oblastech docházelo k zakládání muzeí a kdo se na tomto úkolu podílel? - Především v hospodářsky aktivních městech s čilým kulturním děním a spolkovým ruchem a vzdělávacími institucemi (gymnázium, reálka, vyšší škola aj.) z nichž se obvykle rekrutovali muzejní pracovníci, zpravidla ještě činní v místních osvětových spolcích. U zrodu muzeí se též angažovali další příslušníci místní inteligence (lékaři, právníci, úředníci aj.), kteří též zastávali rozhodující funkce v muzejních spolcích a kuratoriích. Vlastivědná muzea - Cechy a Morava • Který materiál shromažďovala vlastivědná muzea? - nejčastěji archeologického rázu, dále předměty spojené s národopisem, numismatikou, též umeleckohistorický materiál, sbírky přírodovědné a geologické, archiválie atd. • Který spolek se stal nej častější ideovou předlohou pro vznik nových muzejních spolků? - Archeologický sbor Muzea Království českého, resp. j eh stanovy. • V kterém regionu byly nejdříve a nejhojněji zakládány vlastivědná muzea? -Ve východních Cechách. • Která města na Moravě tvořila centra muzejní a vlastivědné práce a jaké byly jejich nej významnější osobnosti? - Brno, zde byl činný Muzejní spolek, jehož členy byli Jindřich Wankel, František Bartoš, František Dvorský; Olomouc, zde působil Vlastivědná společnost muzejní, jejími nej aktivnějšími členy byli: Jan Havelka, Vincenc Prásek, Ignác Wurm; Valašské Meziříčí, působila zde Muzejní společnost, založená Aloisem Kaplanem, mezi významné členy patřil Alois Mikyška a Eduard Domluvil. Rozvoj teorií muzejní práce • Jak se jmenovalo dílo Klimenta Čermáka z 80. let 19. století, v němž načrtl ideální koncepci vlastivědných muzeí? - O muzeích městských a okresních (1886). Tomáš Krômer, Dana Urbášková, Miloš Zapletal - Dějiny českého muzejnictví • Jak se jmenoval spolek, založený roku 1888, který se stavěl na odpor proto demolicím a obchodováním s památkami? - Společnost přátel starožitností. • Jaká česká periodika, zabývající se muzejní problematikou vycházela na přelomu 19. a 20. století? - Věstník českoslovanských muzeí a spolků archeologických, Ceskoslovanské letopisy muzejní. • Kdy a v kterých městech se uskutečnily sjezdy muzejních pracovníků a co bylo předmětem jejich jednání? - v Hlinsku (1893), Kutné Hoře (1898) a Praze (1908). Počátky specializovaných muzeí • Kdy založil Vojta Náprstek České průmyslové muzeum v Praze? - Roku 1862. • Kdo se nejvýznamněji zasadil o vznik Technického muzea v Praze roku 1908? - Josef Gruber. • Kdy a kdo založil Národopisné muzeum v Praze? - Lubor Niederle. • Jaká další specializovaná muzea vznikala v období 1890 - 1914? - Hasičské muzeum (1892), školské muzeum (1892), obchodní muzeum (1896), sokolské muzeum (1914). Německé muzejnictví v českých zemích - stručná charakteristika • Která města tvořila centra německé muzejní práce? - Brno, Opava, Karlovy Vary, Olomouc, Liberec, České Budějovice, Ústí nad Labem aj. , Vývoj v hudebním muzejnictví v období 1850 - 1918 • Která osobnost s ohledem na nárůst hudebnin ve sbírkách Muzea Království českého v polovině 19. století navrhovala zřízení samostatné hudební sbírky? -František Jaroslav Rieger • Kdy vznikl tzv. Hudební sbor při Muzeu Království českého? - roku 1873. Uměleckoprůmyslové muzejnictví v českých zemích (1880 - 1918) 4 uměleckoprůmyslové muzejnictví v českých zemích (1880 - 1918) rychlý náhled kapitoly Tato kapitola pojednává o uměleckoprůmyslovém muzejnictví v českých zemích v letech 1880 až 1918. Kapitola navazuje na předchozí, ve které byly již stručně představeny jednotlivé uměleckoprůmyslové instituce a jejich koncepce. Vedle stručné historie tohoto odvětví je popsán vývoj jednotlivých uměleckoprůmyslových a technických institucí. Kapitola je navíc doplněna o stručné životopisy jednotlivých osobností, které stály u vzniku těchto muzeí. cile kapitoly Získat znalosti o uměleckoprůmyslových muzeích v českých zemích. Vysvětlení základní terminologie a historie jednotlivých institucí (2) čas potřebný ke studiu Cca 50 minut. EJ klicova slova kapitoly Uměleckoprůmyslové muzeum, technické muzeum, České průmyslové muzeum Vojty Náprstka, Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze, Národní technické muzeum v Praze, Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze, Moravské průmyslové muzeum v Brně, Josef Schultz, Karel Chytil, August Prokop, Julius Eduard Josef Leisching. Muzejnictví celého 19. století bylo ovlivňováno několika významnými prvky. V první polovině 19. století u nás převládala regionální a vlastivědná muzea. V průběhu tohoto století se z Evropy do českých zemí dostává nový trend, tzv. specializovaná muzea. Tato muzea vznikala jak z popudu společnosti, tak z tehdejších aktuálních trendů. V této době Tomáš Kr Omer, Dana Urbášková, Miloš Zapletal - Dějiny českého muzejnictví tedy dochází k zakládání uměleckoprůmyslových a technických muzejních institucí, které dokumentovaly vývoj lidského pokroku v oblasti zemědělství, řemesla, obchodu a průmyslu, vědy a techniky. K tomu přispívaly i průmyslové výstavy, které se od konce 18. století pořádaly po celé Evropě a přispěly k zakládání muzeí nového typu. Roku 1851 proběhla první světová výstava v Londýně, která zahájila sérii světových výstav Expo. Vystavené exponáty a peníze ze vstupného se staly základem pro založení londýnského muzea South Kensing-ton Museum (1852). South Kensington Museum (dnes Victoria and Albert museum) je nej starší uměleckoprůmyslové muzeum v Evropě. Světovou výstavu v Londýně navštívil i český vlastenec a národopisec Vojta Náprstek, kterého výstava inspirovala k založení vlastního technického muzea (Holman 2010, s. 63). U vzniku technických a uměleckoprůmyslových muzeí stála různá seskupení obchodníků, živnostníků a průmyslníků, kteří tyto instituce finančně podporovali, ale zároveň je chápali jako nástroj propagace svých výrobků a jednotlivých odvětví. Prvním muzeem tohoto typu v Rakousko - Uherské monarchii bylo c. k. Muzeum umění a průmyslu (něm. k.k. Österreichisches Museum für Kunst und Industrie), založené v roce 1863 ve Vídni. Toto muzeum se stalo vzorem pro další muzea tohoto typu založená v monarchii (Sopák 2012, s. 131). Vznik technických a uměleckoprůmyslových muzeí na území českých zemí byl ovlivněn kromě zahraničních trendů i několika domácími faktory. 1. Průmyslová revoluce - v českých zemích probíhala od dob panování osvícených panovníků (Marie Terezie, Josef II.) a přinášela na naše území mnoho pokrokových vynálezů. 2. Obchodní a živnostenské komory (zkráceně OZK) - od 2. poloviny 19. století se na území monarchie začíná objevovat OZK, které byly schváleny vydáním živnostenského zákona z roku 1858. Od tohoto roku byly zakládány jak na území českých zemí (Opava, Olomouc, České Budějovice, Praha atd.), tak po celé monarchii. 3. Průmyslové a umělecké výstavy - posledním z prvků ovlivňující české muzejnictví v tomto období, byly umělecké a průmyslové výstavy, které demonstrovaly lidský pokrok. Na přelomu 19. a 20. století se tyto výstavy staly velmi populárními a atraktivními pro obyvatele tehdejší doby (Holman 2010, s. 63-64). V roce 1791 proběhla na území českého království první významná uměleckoprůmyslová výstava. Byla uspořádaná u příležitosti korunovace Leopolda II. českým králem a probíhala v budově pražského Klementina. Výstava měla ukázat zahraničním i domácím návštěvníkům hospodářské a průmyslové úspěchy jednotlivých částí českých zemí. K předchůdcům českých průmyslových a uměleckých muzeí můžeme zařadit i sběratelské aktivity pražské stavovské inženýrské školy, založené v roce 1717, polytechnického ústa- Uměleckoprůmyslové muzejnictví v českých zemích (1880 - 1918) vu a jednotlivých českých vlastenců a průmyslových magnátů. Po úspěchu průmyslové výstavy z roku 1791 se česká společnost rozhodla na tento úspěch navázat. O 100 let později proběhla hospodářská, kulturní a společenská výstava nazvaná Všeobecná zemská jubilejní výstava. Na jejím programu a výstavbě se podílela celá řada významných osobností tehdejší doby: Karel Max hrabě Zedtwitz (předseda výkonného výboru), Bedřich Múnzberger a Antonín Wiehl (autoři projektu). Pro potřeby výstavy byl v obci Holešovice vystavěn Průmyslový palác, strojovna a řada pavilónů (Pavilón Zemského výboru Království českého, Pavilón pěti českých železáren, Pavilón českých papírníků, Cukrovarnícky pavilón, Šlechtické pavilóny, Pavilón Antonína Reissenzahna, Pavilón c. a k. báňských závodů v Cechách, Pavilón městské plynárny pražské, Rybářský pavilón, Pavilón pro poštu, telegraf, telefon a policii, Zahradnický pavilón, Křižíkova vodní fontána, Balónová aréna, Pavilón českých turistů, Česká chalupa, Pavilón Retrospektivní výstavy), které představovaly významné české pokroky v oblasti zemědělství, průmyslu a obchodu. Součástí výstavy byl i pavilón prezentující český venkov (Šopák 2012, s. 131; Holman 2010, s. 63-64). Uměleckoprůmyslová a technická muzea byla zakládána po celé období 2. poloviny 19. století. U jejich vzniku stály: • Zemská vláda, zemské město - z iniciativy města Olomouc vzniklo uměleckoprůmyslové muzeum císaře Františka Josefa I, založené v roce 1873 • Obchodní a živnostenská komora - pražská obchodní a živnostenská komora, stála u zrodu Uměleckoprůmyslového muzea v Praze, založeného v roce 1885 • Průmyslníci, nadšenci - tak vzniklo i České průmyslové muzeum založené Vojtou Náprstkem roku 1863. Dalším příkladem je i Národní technické muzeum v Praze, které vzniklo z iniciativy českých průmyslníků a technických profesorů (Holman 2010, s. 64). Za nej starší veřejné průmyslové muzeum na našem území můžeme považovat, České průmyslové muzeum založené roku 1862, českým vlastencem a národopiscem Vojtou Náprstkem. Vojta Náprstek (1826-1896) byl český vlastenec, národopisec, mecenáš umění a bojovník za pokrok. Zakladatel českého moderního technického muzejnictví. Jeho původní jméno znělo Adalbert Fingerhut. V roce 1848 se zúčastnil povstání v Praze. Po potlačení pražské revoluce uprchl do USA. Zde se věnoval mnoha zaměstnáním, truh-lářství, pracoval jako dělník, politik a diplomat. Mimo jiné vedl i krajanské knihkupectví, které se pro české obyvatele, žijící v Americe, stalo významným osvětovým střediskem. V době, kdy žil ve Spojených státech se zúčastnil vládní výpravy, která měla blíže prozkoumat život indiánského kmene Dakotů. Po návratu do Čech se věnoval politice (hájil české státní právo), různým společenským aktivitám a šířil osvětovou činnost. Stál u zrodu Klubu českých turistů, podporoval emancipaci žen a ženského práva prostřednictvím Amerického klubu dam, který vznikl z jeho iniciativy. Tomáš Krômer, Dana Urbášková, Miloš Zapletal - Dějiny českého muzejnictví Muzeum bylo umístěno v prostorách Náprstkova rodného domu. Ve sbírkách bylo možné vidět stroje, které dovezl Náprstek z USA a Francie. Tyto stroje měly sloužit jako inspirace pro domácí zemědělce a průmyslníky. Do sbírek Náprstkova muzea přispívala spousta tehdejších významných odborníků, jako byli cestovatelé Emil Holub a Josef Ko-řenský, zoolog Antonín Frič nebo orientalista a zakladatel chetitologie Bedřich Hrozný. Část jeho sbírek byla během 20. století předána Národnímu technickému muzeu v Praze. V budově Českého průmyslového muzea dnes sídlí Náprstkovo muzeum, které je dnes součástí Národního muzea v Praze. Po vzniku Českého průmyslového muzea, přesněji o 10 let později bylo založeno nej-starší uměleckoprůmyslové muzeum: Uměleckoprůmyslové muzeum v Liberci (1873). Sbírky nově vzniklého muzea byly zaměřené na významné průmyslové a řemeslné obory, typické jak pro oblast Severních Čech, tak pro evropské a orientální země. Kromě bohatých sbírek prezentující sklářský a textilní průmysl mohli návštěvníci shlédnout sbírku orientálních koberců z Blízkého a Dálného východu. Muzeum spolupracovalo s řadou významných osobností tehdejší doby, jako byl člen významného podnikatelského rodu, baron Heinrich Liebieg. Ten muzeu v roce 1904 odkázal 2500 uměleckých a technických předmětů. V 90. letech 19. století byla pro potřeby rychle rostoucího muzea postavená nová budova v romanticko - historizujícím stylu, jejímž autorem byl rakouský architekt profesor Friedrich Ohmann (1858-1926). Profesor Ohmann byl autorem pražského Hotelu Central a slavné Kramářovy vily. Roku 1945 byly k muzeu přičleněny sbírky libereckého Vlastivědného a Přírodovědeckého muzea a muzeum bylo přebudováno na Severočeské muzeum, muzejní instituci regionálního a přírodovědeckého typu. Obrázek 58 -Dům U Halánků na Betlémském náměstí, sídlo Českého průmyslového muzea Uměleckoprůmyslové muzejnictví v českých zemích (1880 - 1918) Mezi další umělecká, průmyslová a technická muzea, která na našem území v této době vznikla, patří: Uměleckoprůmyslové muzeum v Olomouci (1883), Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze (1885), Moravské průmyslové muzeum v Brně (1873), Národní technické muzeum v Praze (1908). Založením Národního technického muzea v Praze bylo ukončeno období zakládání muzejních institucí, zaměřujících se na dějiny umění, průmyslu a techniky. K dalšímu zakládání těchto speciálních muzeí došlo až po založení samostatného Československého státu. Mezi další technická muzea u nás patří Technické muzeum v Brně (1924) a Vojenský historický ústav (1919). Velmi populární se také stala podniková muzea, jako je Technické muzeum Tatra sídlící v Kopřivnici, Technické muzeum automobilky Skoda (Šopák2012, s. 131-132). 4.1 Národní technické muzeum v Praze Národní technické muzeum (zkráceně NTM) j e nej větší česká instituce, specializovaná na muzejní exponáty technického charakteru. Muzejní sbírky obsahují v současné době 70 000 předmětů, 135 000 archiválií a 250 000 knih. Jedná se o rozsáhlé sbírky dokumentující vývoj mnoha technických oborů, přírodních a exaktních věd a průmyslu na území České republiky. Budova Národního technického muzea - Monumentální funkcionalistická stavba s výraznými novoklasicistickými prvky, vystavěná podle návrhu architekta Milana Babušky. Národní technické muzeum v Praze má 14 stálých expozic, které představují dějiny jednotlivých technických a průmyslových odvětví Celá 2. polovina 19. století je ve znamení pořádání technických a uměleckoprůmyslových výstav, která pořádala jak společenská hnutí, tak různé průmyslové podniky. Po úspěchu Zemské jubilejní výstavy z roku 1891 se rozhodla česká společnost (především technická inteligence - profesoři českých technických vysokých škol v Praze) podpořit vznik českého technického muzea. Vzorem pro české muzeum se stalo Technické muzeum ve Vídni. 5. července roku 1908 bylo založeno Technické muzeum Království českého a také došlo k vytyčení činnosti muzea. Technické muzeum mělo pomocí sebraných výrobků, strojů, zařízení a dopravních prostředků dokumentovat, hlavní vývojové směry technického a průmyslového rozvoje českých zemí ve vztahu k zemím zahraničním. O dva roky později (28. září 1910) byla pro veřejnost otevřena první stálá expozice. Pro potřeby nově vzniklého muzea byly uvolněny prostory ve Schwarzenberském paláci na Hradčanech. Po vzniku samostatného Československého státu bylo muzeum přejmenováno na Technické muzeum československé (Sopák 2012, s. 131-132). 4.2 Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze (zkráceně UMP) je specializovaná muzejní instituce, v jejichž depozitářích se nachází více než 250 000 sbírkových předmětů. Sbírky zahrnují předměty, které dokumentují vývoj lidské společnosti, ale i vývoj jednotlivých Tomáš Krômer, Dana Urbášková, Miloš Zapletal - Dějiny českého muzejnictví uměleckých, řemeslných a průmyslových oborů, jako jsou: sklo, porcelán, keramika, grafika, fotografie, nábytek, výrobky ze dřeva, kovu a různých materiálů, hodiny, textil a hračky. Kromě Uměleckoprůmyslového muzea sídlícího v Praze, spravuje tato instituce i: Dům U Černé Matky Boží v Praze, galerii Josefa Sudka, zámek v Klášterci nad Ohří a budovu zámeckého pivovaru v Brandýse nad Labem. Myšlenka založit v Praze uměleckoprůmyslové muzeum se zrodila v letech 1861 a 1863, kdy v Praze probíhaly umělecké a průmyslové výstavy. Rada významných pražských osobností chtěla v Praze zřídit trvalou expozici uměleckých a technických předmětů. Vzorem pro nové muzeum se stala dvě zahraniční uměleckoprůmyslová muzea. Prvním bylo londýnské muzeum aplikovaného a dekorativního umění South Kensington Museum a vídeňské c. k. Muzeum umění a průmyslu. V roce 1885 bylo pražskou Obchodní a živnostenskou komorou založeno Uměleckoprůmyslové muzeum, jeho prvním sídlem se stalo pražské Rudolfinum. Pražské uměleckoprůmyslové muzeum bylo první institucí, která spolupracovala s pražskou Uměleckoprůmyslovou školou. Jeho prvním kustodem a ředitelem se stal historik umění dr. Karel Chytil. Zasloužil se o vytvoření specializovaného muzea, které obsahovalo největší umělecko-odbornou knihovnu (cca 10 000 svazků knih) a kreslírnu. Rovněž shromáždil desítky modelů pro výtvarníky a řemeslníky. V roce 1911 ho na postu ředitele vystřídal František Adolf Borovský. V letech 1897 - 1899 došlo ke stavbě nové reprezentativní budovy, podle návrhu českého architekta a profesora techniky Josefa Schulze. Jednalo se o dvoupatrovou budovu ve stylu italské renesance (někdy uváděno francouzská neorenesance) se členěnými střechami a zdobenou fasádou. Budova neměla vestibul, ceremoniální schodiště, ale větší prostory pro expozice a výstavy, které jsou rozmístěné podle oborů a materiálů. Tato budova byla slavnostně otevřena v roce 1900, spolu s novou expozicí umístěnou v prvním patře budovy (Šebek 2010, s. 373). Mezi významné finanční donátory a podporovatele UMP byl významný sběratel umění 19. století Vojtěch Lanna, který své osobní sbírky často muzeu zapůjčoval. V roce 1906 osobně daroval muzeu kolekci skla, která je dodnes k vidění v expozicích. Člen obchodní a živnostenské komory se také zasloužil o založení UMP a o získání prostor v Rudolfinu. Obrázek 59 - Historická budova Uměleckoprůmyslového muzea v Praze Uměleckoprůmyslové muzejnictví v českých zemích (1880 - 1918) S uměleckoprůmyslovým muzejnictvím je spjata i osobnost Josefa Schulze (1840-1917) českého architekta, zlatníka, profesora techniky, designéra, restaurátora a mecenáš. Kromě toho, že navrhl budovu Uměleckoprůmyslového muzea, též zrekonstruoval požárem zničenou budovu Národního divadla, spolu s Josefem Zíkem pracoval na projektu pražského Rudolfina. Podílel se na výstavbě interiérů řady pražských domů a vil (např. Lannova vila, Gróbova vila). Byl autorem projektu historické budovy Národního muzea, které bylo postaveno v letech 1885 - 1891.Zrekonstruoval a zrestauroval řadu významných pražských objektů. Zrenovoval sgrafita Schwarzenberského paláce v Praze na Hradčanech, opravil zámek Strahov a řadu jiných českých kulturních památek. Mnoho jeho návrhů a skic je uloženoprávě v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze či v archivu Národního technického ústavu.Plány a kresby k historické budově Národního muzea jsou uloženy v Národním muzeu. Činný v oblasti uměleckoprůmyslového muzejnictví byl též Karel Chytil (1857-1934), první ředitel Uměleckoprůmyslového muzea v Praze. Tento český historik umění, pedagog a muzeolog byl též prvním významným představitelem pozitivismu v oboru umeleckohistorického bádání. Věnoval se jagellonské a rudolfínské době, iluminovaným rukopisům, malířství a uměleckému řemeslu (zlatnictví). Chytil byl též členem Centrální komise pro ochranu památek ve Vidní (byl korespondentem pro oblast Čech), působil také v komisi pro soupis památek Prahy. Během působení v těchto komisích spolupracoval na vytvoření systému památkové péče v českých zemích. Od 90. let 19. století působil v Archeologické komisi Akademie věd, kde také vedl zpracování uměleckého místopisu Čech. Jako pedagog dějin umění pracoval na mnoha českých univerzitách. Své odborné články publikoval v řadě odborných vědeckých časopisů {Památky archeologické, Naše doba atd.) Obrázek 60 - Josef Schultz Tomáš Krômer, Dana Urbášková, Miloš Zapletal - Dějiny českého muzejnictví D£ Kar. Chytil Obrázek 61 - Karel Chytil Dalším významným pracovníkem v oboru uměleckoprůmyslového muzejnictví byl František Adolf Borovský (1852-1933) dlouholetý činovník Českého průmyslového muzea Vojty Náprstka, český historik umění, sběratel, mecenáš umění, člen archeologické komise ČAVU, císařský rada a odborník na díla Václava Hollara. Borovského schopnosti a znalost oboru předurčila jeho spolupráci na přípravách mnoha uměleckoprůmyslových výstav: Jubilejní všeobecná zemská výstava (1891), Národopisné výstavy českoslovanské (1895), Všeobecné zemské výstavy pražské obchodní a živnostenské komory (1908). V roce 1887 nastoupil do UMP, kde založil a vedl knihovnu muzea, po odchodu prvního ředitele, byl sám jmenován ředitelem UMP a v jeho čele zůstal do vypuknutí 1. světové války. V 80. letech 19. století byl správcem obrazárny Společnosti vlasteneckých přátel umění v Čechách. Po celý svůj život se věnoval sběratelství. Sbírka gemmů a odlitků je nyní součástí Katedry věd o antickém starověku univerzity Karlovy. Část jeho sbírek byla za jeho života darovaná a prodaná Moderní galerii, UMP, Národní galerii, Národnímu technickému muzeu atd. Soukromá knihovna Františka A. Borovského je dnes součástí knihovny Národního muzea v Praze. Část jeho sbírek a dědictví bylo po jeho smrti darováno Národnímu technickému muzeu v Praze. 4.3 Moravské průmyslové muzeum v Brně Moravské průmyslové muzeum v Brně je muzejní instituce, která se zaměřuje na dějiny užitého umění. Od roku 1961 je Uměleckoprůmyslové muzeum součástí Moravské galerie v Brně. Patří mezi 10 nej starších uměleckoprůmyslových muzejních institucí světa. Za založením moravské uměleckoprůmyslové instituce stál Moravský průmyslový spolek a brněnská Obchodní a živnostenská komora. Cílem moravských průmyslníků a obchodníků bylo založit kulturní instituci, která by vzdělávala podnikatelské vrstvy, zemědělské společnosti a následně umožnila zrychlení technického pokroku ve všech manuálních oblastech. Nově vzniklé muzeum mělo shromažďovat sbírkové předměty, které zachycovaly pokroky 19. století ve vědě, technice a strojové výrobě. 10. listopadu 1873 Uměleckoprůmyslové muzejnictví v českých zemích (1880 - 1918) bylo založeno Moravské průmyslové muzeum, k jeho otevření veřejnosti došlo o měsíc později (2. prosince 1873). Ve vedení muzea stálo kuratorium v čele s místodržícím Moravy Ludvíkem Possingerem von Choborski. Prvním sídlem instituce se stala budova Moravského průmyslového spolku. Základem sbírkových fondů se staly exponáty získané ze Světové výstavy 1873 konané ve Vídni. Nej většího rozkvětu Moravské průmyslové muzeum zažilo v období let 1874 - 1922, kdy v čele muzea stáli: architekti Johann G. Schôn, August Prokop a Julius E. J. Leisching. První zmíněný Johann G. Schôn navrhl pro nově vzniklé muzeum nové reprezentativní sídlo, které bylo vybudováno v letech 1874 - 1882. Poprvé byla výstavní budova ve stylu historizující neorenesance otevřena roku 1883. Nová budova obsahovala kromě výstavních sálů i knihovnu, která se stala největší odbornou bibliotékou v celé monarchii. Ve stejném roce byla návštěvníkům zpřístupněna nová expozice, zaměřená na moravské řemeslo a uměleckou a průmyslovou tvorbu. Budova byla následně přestavěna a rozšířena díky druhému řediteli Augustu Prokopovi (1838-1915), který zvětšil výstavní prostory. Jak již bylo zmíněno, August Prokop byl rakouský architekt, mimo to též pedagog, restaurátor gotických památek, představitel restaurátorského purismu. Vyučoval na mnoha vysokých technických školách, byl rektorem Vysoké školy technické ve Vídni. Za svůj život postavil mnoho budov v Brně a jeho okolí (např. Novou synagogu ve Velkém Meziříčí, Tělocvičnu Pod Hradem v Brně, Zámeček v Rantířově u Jihlavy, Vilu cukrovarníka Hermanna Redlicha ve Slavkově u Brna). Obrázek 62 - August Prokop Zrenovoval řadu významných památek: Berglův palác v Brně, Katedrálu sv. Petra a Pavla v Brně, zámek Mitrov atd. (August Prokop, [b.r.]). Tomáš Krômer, Dana Urbášková, Miloš Zapletal - Dějiny českého muzejnictví Obrázek 63 - Julius Eduard Josef Leisching Největšího rozvoje zažilo Moravské průmyslové muzeum v 1893 - 1922 za dob Juliu-se Edvarda Josefa Leischinga (1865-1933). Leischnig byl rakouský architekt, historik a teoretik umění, múzejník. Přeorganizoval chod brněnské instituce, zřídil novou expozici a studijní depozitář, zmodernizoval časopis, který muzeum vydávalo. Díky jeho obětavé práci, se brněnské muzeum stalo mezinárodně uznávaným vědeckým ústavem (centrum německých vlastivědných muzeí a moravské památkové péče). Pod správu moravského muzea spadala všechna uměleckoprůmyslová muzea v celé monarchii a od roku 1912 i všechny muzejní instituce. Z pozice ředitele muzejní instituce odešel Julius E. J. Leisching v roce 1922, kvůli svému německému původu (August Prokop, [b.r.]). Připomeňme, že kromě obrovské stopy, kterou zanechal v českém muzejnictví, můžeme na našem území nalézt řadu jeho staveb. Podle jeho architektonických návrhů byly postaveny evangelické kostely v Třinci a Bohumíně. Po odchodu z Československa se stal ředitelem salcburského muzea. • Které uměleckoprůmyslové muzeum vzniklo na území českých zemích v roce • Kdo byl zřizovatelem uměleckoprůmyslových a technických muzeí v 19. století? • Kdo založil uměleckoprůmyslové muzeum císaře Františka Josefa I.? • Které uměleckoprůmyslové nebo technické muzeum je nej větší svého druhu v České republice? otázky m 1862? Uměleckoprůmyslové muzejnictví v českých zemích (1880 - 1918) shrnutí kapitoly Tato kapitola se zabývala vývojem uměleckoprůmyslových a technických muzeí. Tyto muzea vznikla v průběhu celého 19. století, kdy do českých zemí proudily nové technické pokroky díky probíhající průmyslové revoluci. Technická a uměleckoprůmyslová muzea vznikala po celé Evropě. Prvním muzeem tohoto typu v českých zemích se stalo České průmyslové muzeum Vojty Náprstka. Následovalo Uměleckoprůmyslové muzeum v Liberci. Do počátku 20. století vznikla řada muzejních institucí, které existují dodnes: Národní technické muzeum, Moravské průmyslové muzeum v Brně a Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze. odpovědi • Které uměleckoprůmyslové muzeum vzniklo na území českých zemích v roce 1862? - České průmyslové muzeum Vojty Náprstka. • Kdo byl zřizovatelem uměleckoprůmyslových a technických muzeí v 19. století? - Zemská vláda nebo zemské město, Obchodní a živnostenské komory, Průmyslníci a nadšenci. • Kdo založil uměleckoprůmyslové muzeum císaře Františka Josefa I.? - Zemská vláda, zemské město, například z iniciativy města Olomouc vzniklo uměleckoprůmyslové muzeum císaře Františka Josefa I., založené v roce 1873. • Které uměleckoprůmyslové nebo technické muzeum je nej větší svého druhu v České republice? - Národní technické muzeum Tomáš Krômer, Dana Urbášková, Miloš Zapletal - Dějiny českého muzejnictví 5 regionální muzejnictví - přelom 19. a 20. století rychlý náhled kapitoly Tato kapitolka stručně popisuje vznik regionálních muzeí v českých zemích na přelomu 19. a 20. století. Kromě základního rozdělení regionálních muzeí, se kapitola zaměří i na vznik prvních muzeí tohoto typu a na jejich koncepci. V závěru této krátké kapitoly je představena historie prvního českého regionálního muzea. Kapitola také přináší seznam českých a německých regionálních muzeí založených na přelomu 19. a 20. století. cíle kapitoly Osvojení stručné terminologie, získání informací o konceptech prvního českého regionálního muzea a jeho porovnání se současností. čas potřebný ke studiu Cca 30 minut. klíčová slova kapitoly Regionální muzeum, Ochranářské muzeum, osvětové muzeum, etnografické sbírky, české regionální muzeum, německé regionální muzeum. Regionální muzeum (vlastivědné muzeum) - jsou nej častějším typem muzeí v České republice. Tyto muzea se snaží o získávání a ochranu ohrožených sbírkových předmětů či významných artefaktů dokumentující regionální historii. Tyto muzea se dále snaží starat a chránit regionální přírodní a kulturní dědictví. Regionální muzea se více opírají o vědní obory, jako jsou archeologie a etnografie. Tyto vědní obory jim umožňují zjistit více informací o regionální historii a získávat hmotné a nehmotné prameny, které jsou typické pro danou oblast (Beneš 1985, s. 80-87). Regionální muzejnictví - přelom 19. a 20. století Tyto muzea můžeme dělit podle druhu zaměření na regionální muzea ochranářského a osvětového typu. • Ochranářské muzeum - tyto muzea se specializují na záchranu a ochranu kulturního a přírodního dědictví a na vědeckou práci. • Osvětové muzeum - tyto muzea se snaží, aby jejich sbírky pomáhali při školní výuce a vzdělávat veřejnost (Beneš 1985, s. 80-87). Tento typ muzeí začal vznikat na území českých zemích v 60. až 80. letech 19. století. V tomto období vznikali ve významných městech česká a německá regionální muzea. Za nej starší české regionální muzeum na našem území můžeme považovat Regionální muzeum v Chrudimi, které bylo založeno místní Muzejní společností v roce 1865. Regionální muzeum v Kraslicích založené v roce 1867 je zase nej starším německým institutem tohoto typu v českých zemích. Tyto regionální muzea měla v dobách svého vzniku funkci vzdělávací a výchovnou. Díky probíhající průmyslové a vlastenecké revoluci se snažili svým návštěvníkům nejen přiblížit tehdejší moderní technické obory, ale i připomenout historii vlastního rodného kraje. Například regionální muzeum v Karlových Varech se zaměřovalo převážně na problematiku lázeňství, na druhé straně regionální muzeum v Kutné hoře zase na těžbu rud a výrobu mincí. V tomto období vznikají česká a německá regionální muzea. Je důležité říci, že ač byly tyto instituce zakládány dvěma odlišnými národnostními skupinami, měli zcela podobné až totožné koncepty. Úkolem těchto institucí bylo shromažďovat sbírky, které zachycovaly historii a kulturní tradici jednotlivých skupin (etnografické sbírky) a poučovat o ní další generace. Obrázek 64 - Muzeum v Karlových Varech Mezi léty 1860 - 1880 vznikla na území českého vnitrozemí a českomoravského pohraničí celá řada regionálních muzeí. • 1865 - regionální muzeum v Chrudimi (české) Tomáš Krômer, Dana Urbášková, Miloš Zapletal - Dějiny českého muzejnictví • 1867 - regionální muzeum v Kraslicích (německé) • 1870 - regionální muzeum v Karlových Varech (německé) • 1871 - regionální muzeum Vysoké Mýto (české) • 1872 - regionální muzeum Třebenice (české) • 1873 - regionální muzeum Cheb (německé) • 1875 - regionální muzeum v Hlinsku v Cechách (české) regionální muzeum v Českých Budějovicích (německé) • 1877 - regionální muzeum v Kutné Hoře (české) • 1878 - regionální muzeum v Plzni (české) • 1880 - regionální muzeum v Pardubicích (české) regionální muzeum v Hradci Králové (české) • 1883 - regionální muzeum ve Vrchlabí (německé) • 1884 - regionální muzeum v Jindřichově Hradci (české) • 1885 - regionální muzeum Čáslav (české) • 1887 - regionální muzeum v Mariánských lázních (německé) 5.1 Regionální muzeum v Chrudimi Toto první ryze české regionální muzeum bylo založeno v 60. letech 19. století. Zakladateli muzea byla chrudimská Muzejní společnost. Hlavní prioritou nově vzniklého muzea měla být osvětová činnost v oblasti průmyslu a hospodářství. Muzejní společnost se snažila, aby chrudimské muzeum sloužilo místním obyvatelům jako vzor při výrobě řemeslných výrobků. Mezi sbírkami muzea bylo možné shlédnout různé řemeslné a průmyslové vzorníky, šablony výrobků, hospodářské předměty a stroje. Mezi exponáty bylo možné shlédnout i předměty, které měly dokumentovat historii a kulturní tradici tohoto města a jeho blízkého okolí. Brzy po svém založení bylo vedle Muzejní společnosti muzeum financováno i samotným městem Chrudim. Tehdy se změnil i koncept muzea, muzeum od této doby primárně sloužilo pro kulturní a hospodářské potřeby města Chrudim. Na jeho činnost následně navázalo Průmyslové muzeum pro východní Čechy založené v 90. letech 19. století. Regionální muzejnictví - přelom 19. a 20. století Obrázek 65 - Muzeum v Chrudimi otázky • Vysvětli pojem regionální muzeum? • Jaké máme typy regionálního muzea? • Čím se tyto instituce zabývají? • Jaké bylo nej starší české regionální muzeum a německé regionální muzeum? Tomáš Krômer, Dana Urbášková, Miloš Zapletal - Dějiny českého muzejnictví odpovedi • Vysvětli pojem regionální muzeum? - jsou nej častějším typem muzeí v České republice. Tyto muzea se snaží o získávání a ochranu ohrožených sbírkových předmětů či významných artefaktů dokumentující regionální historii. Tyto muzea se dále snaží starat a chránit regionální přírodní a kulturní dědictví. • Jaké máme typy regionálního muzea? - Ochranářské muzeum a osvětové muzeum • Čím se tyto instituce zabývají? - Ochranářské muzeum - tyto muzea se specializují na záchranu a ochranu kulturního a přírodního dědictví a na vědeckou práci. Osvětové muzeum - tyto muzea se snaží, aby jejich sbírky pomáhali při školní výuce a vzdělávat veřejnost. • Jaké bylo nej starší české regionální muzeum a německé regionální muzeum? - za nej starší české regionální muzeum je považováno regionální muzeum v Chrudimi založené v roce 1865. Za nej starší německé muzeum je považováno regionální muzeum v Kraslicích, založené v roce 1867 Muzejnictví v Československu v období 1918-1938 6 muzejnictví v československu v období 1918-1938 rychlý náhled kapitoly Tato kapitola seznámí studenty s muzejním fenoménem v českých zemích v meziválečném období Československé republiky. Stručně shrnuje nové koncepce pojetí muzejní práce či významné osobnosti a organizace, které muzejnictví významně ovlivňovaly a v neposlední řadě též instituce, které charakterizují dobovou proměnu oboru. cíle kapitoly Studenti se seznámí se vývojem muzejnictví v Československu v letech 1918-1938, budou schopni popsat, specifikovat změny oboru a zdůvodnit důležité momenty a procesy, které hrály v jeho rozvoji klíčovou roli. čas potřebný ke studiu Cca 60 minut. klíčová slova kapitoly Muzejnictví, Československo, Svaz československých muzeí, Zdeněk Wirth, Jaroslav Helfert, Fridolín Macháček, Po krátkém útlumu muzejních aktivit, k němuž došlo vlivem první světové války, zaznamenalo muzejnictví vznikem ČSR svůj opětovný rozmach. Klíčovou roli hrál nejen vznik samostatného Československého státu a politického pluralitního prostředí, ale i nadšení a snahy o zkvalitňování muzejní činnosti. Obdobné úsilí zaznamenáváme např. v knihovnictví, archivnictví či osvětové činnosti, které bylo motivováno jednak úsilím o zvýšení odborné úrovně těchto oborů, tak i jejich Tomáš Krômer, Dana Urbášková, Miloš Zapletal - Dějiny českého muzejnictví přizpůsobení novým podmínkám a požadavkům společnosti, v neposlední řadě i snahami vyrovnat se zahraničí a zvýšení prestiže nového státu (Spét 2003, s. 71). V muzejnictví byly tyto snahy v novém státě doprovázeny zdůrazňováním národně/kulturně politické role muzeí, například v podobě vzniku legionářských muzeí spojených s aktivitami legionářů sdružených v Československé obci legionářské, či zemědělských muzeí spjatých s Agrární stranou. Důležitá přitom byla i vazba na region a jeho vlastivědu. Toto vymezení mělo oporu nejen v síti vlastivědných muzeí ale i v ochotných muzejních pracovnících a kulturních činitelích. Důkaz byl kladen také na syntézu vědeckého přístupu (oproštění od romantického chápání památek) a přístupu osvětového, tedy snahy o srozumitelnou interpretaci vědeckých poznatků co nej širší veřejnosti. Zatímco knihovnictví a osvěta získaly právní zakotvení v zákoně, správní či právní postavení muzejnictví a muzeí se nezměnilo. Došlo pouze k organizačním změnám, které zahrnovaly převzetí několika muzeí do rukou státní správy, k tzv. pozemštění muzeí v Praze, Brně a Opavě (Špét 2003, s. 72). 6.1 Ustavení Svazu československých muzeí V meziválečném období bylo hlavním činitelem odpovědným za rozvoj a organizaci vědy a kultury Ministerstvo školství a národní osvěty (zkráceně MSANO), ustavené 14. listopadu 1918. Tomu se podařilo sjednotit oblast umění, vědy a lidovýchovy pod jeden osvětový odbor. Svůj odbor získala i ochrana památek, mající oporu v předválečné struktuře státní památková péče. Všechny tyto odbory koncepci své činnosti pečlivě plánovaly, ale v případě muzejnictví se jednalo o zcela nový obor. Bylo potřeba teprve stanovit cíle, strukturu a úkoly muzeí. Obrázek 66 - Zdeněk Wirth Muzejnictví v Československu v období 1918-1938 Problematiku muzejnictví v rámci MSANO měl na starosti historik umění, vedoucí Státního fotoměřičského ústavu a ministerský úředník Zdeněk Wirth (1878-1961) (Spět 2003, s. 73). Dle vizí MSANO mělo mít muzejnictví pevnou organizační strukturu, jehož páteří by byla státní a krajská muzea. Tomu ovšem bránilo několik faktorů. Jednak partikulární zájmy zřizovatelů muzeí, tak i jejich vlastnický statut - řada muzeí včetně jejich sbírkového fondu byla ve vlastnictví spolků, muzejních společností nebo měst. Nakonec i zamýšlené převzetí těchto muzeí by bylo spojeno s velkými finančními náklady stejně tak i se závazky, vyplývajících z hmotného zabezpečení těchto institucí (Špét 2003, s. 72-73). MSANO ovšem nemělo dostatek pravomocí ke změně situace muzeí. Ačkoliv disponovalo specializovaným poradním sborem pro muzejnictví, jeho návrhy a vyjádření měla spíše charakter doporučení, nikoliv rozhodnutí výkonné moci a orgány státní správy zase nemohly zasahovat do soukromých vlastnických práv společností a spolků. Řešením, jak zlepšit činnost muzeí a zvýšit kvalitu jejich práce bylo vytvoření jednotné organizace, která měla sdružovat muzea, usměrňovat jejich činnost a hájit jejich zájmy v souladu s požadavky MSANO. V čele těchto snah byl Zdenek Wirth, který po společných jednáních s archivářem a historikem Fridolínem Macháčkem (1884-1954), archeologem a historikem umění Karlem Guthem (1883-1943), zakladatelem Československého zemědělského muzea a významným členem Agrární strany Josefem Kazimourem (1881-1933) a dalšími regionálními muzejními pracovníky podnítil založení Svazu československých muzeí (zkráceně SČSM) (Špét 1971a, s. 90-91). K oficiálnímu ustavení SČSM z podnětu MSANO došlo v září 1919. Řídícím orgánem SČSM byl tzv. výroční sjezd a muzejní rada, která disponovala výkonnou mocí. Muzejní radu tvořili: předseda, dva místopředsedové, tři zástupci MSANO a Národního muzea a devět členů volených výročním sjezdem. Předsedou byl Jan Hellich (1850-1931), přírodovědec, archeolog, významný vlastivědný pracovník a múzejník. Později jej vystřídal Jaroslav Helfert, který SČSM vedl do roku 1938 (Špét 1971a, s. 91-92). r Tomáš Krômer, Dana Urbášková, Miloš Zapletal - Dějiny českého muzejnictví Obrázek 67 - Karel Guth a Karel Hostaš V muzejní radě byli zastoupeni i další významní odborní múzejníci, nejen z hlavního města ale i venkova, napríklad: archivář Ludvík Domečka (1861-1937); ředitel Muzea hlavního města Prahy a historik umění František Xaver Harlas (1865-1947); archeolog a regionální vlastivědný pracovník Karel Hostaš (1854-1934); učitel, historik a konzervátor památkové péče Jan Vachář (1867-1926); učitel, archeolog a knihovník František Rajchl (1865-1938); národopisný a vlastivědný pracovník, muzeolog a archivář Josef František Svoboda (1874-1946); archeolog, múzejník, konzervátor a pracovník Národního muzea Albín Stocký (1876-1934); Karel Guth; Josef Kazimour, Fridolín Macháček aj. (Spét 1971a, s. 93-96). Obrázek 68 - František Xaver Harlas a Josef František Svoboda otázky • Které ministerstvo mělo v kompetenci záležitosti muzeí? • Kdy byl ustaven Svaz československých muzeí a kdo byl jeho prvním a později druhým předsedou? 6.2 Základní cíle Svazu československých muzeí Již v září 1919 byly zároveň zformulovány základní body programu, které vymezovaly hlavní úkoly českého muzejnictví: 1) vymezení obvodu a rozsahu sběratelské činnosti každého muzea Muzejnictví v Československu v období 1918-1938 2) zavedení jednotného způsobu inventarizace a katalogizace sbírkových předmětů, podávání návrhů na jejich konzervaci či uspořádání 3) organizování výměny sbírkových předmětů mezi muzei dle stanovených pravidel (např. provenience) 4) organizování přednáškových, výstavních a publikačních aktivit muzeí 5) zajišťování odborné výchovy muzejních pracovníků a správců muzeí 6) provádění odborných revizí činnosti a zařízení muzeí 7) hájení zájmů muzejnictví Tento soubor požadavků a cílů tvořil základní fundament hodný k dosažení, který s jistými úpravami setrvával v platnosti až do konce 2. světové války (Spét 2003, s. 74-86). K naplňování těchto cílů měly dopomoci především pravidelné muzejní sjezdy (např. v roce 1932 v Opavě), konání pravidelných kurzů pro muzejníky či vydávání odborného periodika {Muzejní obzor). Zpočátku nebyl SCSM příliš oblíben. Zprvu se orientoval primárně na vlastivědná muzea, což bylo záhy samotnými muzejníky zavrhnuto. Mnoho muzeí nechtělo vstoupit do SCSM z prestižních důvodů, jejich vedoucí pracovníci se báli ztráty svého vlivu a zásahů do jejich činnosti. Aby MS ANO zvýšilo vážnost a prestiž SCSM, svěřilo Muzejní radě agendu finančních podpor muzeí ze státních prostředků, čímž SCSM získal ekonomický nástroj k prosazování svých cílů (Spét 2003, s. 82). otázky • Jak zní základní požadavky Svazu československých muzeí? • Jaké nástroje používal Svaz československých muzeí k naplňování svých cílů? 6.3 Snahy o usměrňování vzniku muzeí a kvalitativní zlepšování jejich vnitřní činnosti Od roku 1922 tak SCSM prostřednictvím Muzejní rady rozhodoval o udělování každoročních finančních subvencí muzeím, zpravidla pouze těm, které byly jeho členy. I přesto bylo nutné definovat kritéria a systém pro poskytování podpor, stejně tak i zajistit odpovědnou kontrolu užití subvencí. Tomáš Krômer, Dana Urbášková, Miloš Zapletal - Dějiny českého muzejnictví K tomu sloužili svazoví revizoři, kteří zkoumali stav jednotlivých muzeí a oprávněnost subvencí, ale i využití předchozích udělených podpor a jejich efekt. Každý svazový revizor měl vymezen určitý okruh problémů, které musel sledovat a úkolů, které byl povinen plnit: • kontrolovat muzea v územním obvodu revizorovy působnosti • všímat si předností a nedostatků, navrhovat řešení • poskytovat odborné rady • zjišťovat stav výstavních prostor a expozice (její členění a popis) • stav depozitářů, evidence, rozsah výzkumné a sbírkotvorné činnosti • účel muzea (zdali není jeho činnost totožná s jinými institucemi v okolí atd.) či kulturně-výchovné působení Cílem těchto návštěv a kontrol bylo nejen součástí funkčního a udržitelného systému vyplácení podpor, ale i obecné poznání reálného stavu a problémů českých muzeí. Systém financování fungoval tak, že celková přidělovaná suma se rozdělila mezi jednotlivé země (Cechy, Morava, Slezsko) a tyto prostředky vyhrazené příslušné zemi byly následně rozděleny mezi vybraná muzea (Spét 2003, s. 82-85). Tento systém měl bezesporu pozitivní účinek na rozšiřování členské základny. Jestliže v roce 1919 do SCSM vstoupilo jen 46 muzeí z celkového počtu 97 institucí, v roce 1923 to již bylo 97 muzeí ze 128, o dva roky později 130 muzeí a na počátku roku 1937 úctyhodných 242 muzeí z 300. Připomeňme, že v meziválečném období vznikalo a zanikalo mnoho muzejních institucí různé kvality a zaměření. Jednalo se však především o ty, které se nacházely v příhraničních oblastech a v odlehlých částech regionů. Muzea v centrech si svoji pevnou pozici udržely (Spét 2003, s. 81-82). Od konce 20. let začaly vedle SCSM udělovat finanční podpory i zemské výbory. Problémy se subvencemi nastaly až ve 30. letech v souvislosti s hospodářskou krizí, kdy udělované obnosy dosahovaly minimální výše, v tomto směru se projevila i disproporce mezi celkovými sumami udělovaným jednotlivým zemím (Spét 2003, s. 83). V souvislosti s představami o ideální struktuře muzejnictví v meziválečném období je nutné zmínit obsah Wirthova referátu „O státním muzejnictví", předneseném na sjezdu muzejních pracovníků v Olomouci v roce 1926, neboť do jisté míry odpovídal záměrům a cílům politiky MSANO. V referátu se Wirth vyslovil proti tendenci spojení archivů a muzeí. Naproti tomu zdůraznil spojitost mezi státní památkovou péčí a muzejnictvím, které spočívalo ve společné snaze uchování památek, čemuž by se měla přizpůsobit i organizace muzejnictví. Muzejnictví v Československu v období 1918-1938 Oporou státního muzejnictví měly být centrální instituce, sestávající ze čtyř celků, tvořící hlavní muzejní síť: Národní muzeum a Státní galerie - obě disponující odbornou restaurátorskou a konzervátorskou laboratoří, dále Archeologický ústav a Fotografický ústav. Tyto státní instituce, měly ve Wirthově představě disponovat celorepublikovou kompetencí a být dostatečně personálně, finančně a materiálně zajištěny. Tuto síť měla na Moravě doplňovat zemská muzea v Brně a v Opavě, pro Slovensko měl takovýto ústav vzniknout v Bratislavě - uvedená muzea měla figurovat jako muzejní centra v kraji, která by všestranně, odborně a metodicky pomáhala muzeím ve svém okolí. Tuto soustavu měly ještě doplňovat pobočky Památkového úřadu a Archeologického ústavu. Celá tato koncepce měla mít oporu v zákonné normě, která by zahrnovala problematiku památkové péče i muzejnictví (Spét 2003, s. 76-77). Jakkoli byla tato koncepce nadčasová, k její realizaci chyběly nejen prostředky, ale i dostatek politické vůle. Přitom je nutné připomenout, že památková péče ani muzejnictví se v meziválečném období, přesto, že byly připravovány, upravovány a projednávány, vlastní zákonné úpravy nedočkaly. Múzejníci o něj usilovali v návaznosti na schválení zákonu o knihovnách v roce 1922 a později v souvislosti s přípravou památkového či archivního zákona v polovině 30. let. Roku 1936 SCSM dokonce vypracoval vlastní návrh muzejního zákona. (Spét 2003, s. 77-78). Významnou intervencí do činnosti muzeí představovalo zřízení institutu muzejních inspektorů MS ANO v roce 1937, kteří působili paralelně vedle Svazových revizorů. Jejich kontrolní činnost se vzájemně nerušila, ale doplňovala, což dokládá i skutečnost, že v čele muzejní inspekce MSANO stanuli hlavní funkcionáři SCSM, J. Helfert a K. Guth (Spét 2003, s. 77). Z hlediska činnosti SCSM lze vymezit základní okruhy, jimiž se zabýval: 1) muzejní síť - úsilí SCSM o převzetí muzeí či sbírek do veřejné správy, snahy usměrňovat vznik nových muzeí 2) vnitřní činnost muzeí - péče o muzejní sbírky, muzejní prezentace, vzdělávání muzejních pracovníků (Špét 2003, s. 79, 99-104) Koneckonců, na tomto vymezeném souboru problémů lze definovat obecné tendence v meziválečném muzejnictví. První samostatnou skupinou problémů představovala nesourodá a nejednotná muzejní síť, tvořená muzei různého typu, zaměření, rozsahu a kvalit. MSANO a SCSM alespoň v rámci svých možností společně vykonávaly všechny kroky k tomu, aby došlo k jejímu ustálení na bázi jasných pravidel. Jak již bylo řečeno, zřizovateli muzeí byly ve velké většině muzejní spolky či společnosti, do jejichž činnosti nebylo možné zasahovat. SCSM se ovšem snažil různými nástroji (většinou ekonomickými) podporovat alespoň převod sbírkových fondů muzeí do veřejného vlastnictví, zpravidla na správní orgány (země, okres či město) s tím, že samotná odborná správa muzea byla nadále vykonávána kuratoriem či muzejním spolkem. Tomáš Krômer, Dana Urbášková, Miloš Zapletal - Dějiny českého muzejnictví Státní orgány ovšem nechtěly muzea a většinou také ani sbírky převzít, neboť jejich vydržování bylo spojeny nejen s náklady, ale i odpovědností za jejich stav, umístění, vystavení atd. k čemuž chyběly finance a mnohdy také vůle. SCSM ani MSANO neměly dostatek pravomocí na to, aby ovlivňovali zakládání muzeí. Mnohdy vznikala muzea, o jejichž existenci SCSM nevěděl, či taková, která ani nesplňovala základní poslání muzejní instituce. Přesto byl alespoň jejich vznik SCSM usměrňován - jednak hodnocením účelnosti posuzovaného muzea, dále jeho společenské užitečnosti a v neposlední řadě jeho zaopatření financemi, prostory a personálem. Tam, kde muzeum konkurovalo jiné, totožné instituci, nebo kde nebyla zajištěna dostatečná péče o sbírky a rozvoj muzea, adekvátní prostory pro expozici a depozitář, tam se SCSM stavěl proti jeho existenci. Takováto muzea se měla sloučit s jinými a v případě, že tak neučinila, byla vyňata z možnosti obdržet podporu pro svoji činnost (Spét 2003, s. 99). Obrázek 69 - Albín Stocký Vedle snahy o vlastnické zajištění těchto sbírek sílila tendence zabránit jejich degradaci či zničení prováděním konzervátorských zásahů. Přesto, že v meziválečném období byla muzejní konzervace v teoretické podobě již poměrně dobře zpracována (např. Kli-mentem Čermákem), ovšem praktické využití poznatků naráželo na překážky, které bránilo jejímu širšímu uplatnění. V roce 1923 vybudoval Albín Stocký v Národním muzeu v Praze specializované konzervátorské pracoviště, což ovšem nebylo samozřejmé v ostatních muzeích. Chyběly finance, prostředky, adekvátní prostory či vyškolený personál -předměty se konzervovaly v primitivních podmínkách, mnohdy tyto úkony prováděla nekvalifikovaná pomocná síla. Nezřídka docházelo k poškození sbírkových předmětů - a to nejen špatně provedenou konzervací, ale i nevhodným uložením. Velice často chybělo potřebné místo pro depozitáře, nebo se jednalo o nevhodné prostory. Celé meziválečné období se vyznačuje nedostatkem různých prostředků a lidí (finance, odborníci, zaměstnanci, zázemí). I přes tato negativa vyzařovali muzejní pracovníci entuziasmem potřebným pro péči a manipulaci se sbírkovými předměty. Uchované sbírky Muzejnictví v Československu v období 1918-1938 však vyžadovaly nejen péči, ale i evidenci. A právě prosazení evidence a unifikace jejich forem tvořily samostatný okruh hlavních požadavků SCSM. Nároky na zvědečťování muzejní práce vyžadovaly řádnou inventarizaci a katalogizaci sbírkových předmětů dle jednotného klíče. Pro tento účel SCSM vydával i jednotné tiskopisy. I přes vyvinuté úsilí nebyl všude způsob vedení evidence jednotný, některá muzea evidenci vůbec nevedla (Špét2003, s. 100-102). otázky • Jaké úkoly plnili tzv. Svazoví revizoři? • O co usiloval Svaz československých muzeí v rámci zlepšení vnitřní činnosti muzeí a muzejní sítě? 6.4 Sbírkotvorné aktivity, prezentace a instalační praxe Kromě ochrany a evidence měly být sbírkové předměty podrobeny detailnímu vědeckému prozkoumání. Prostředků, vyhrazených na akviziční činnost bylo nemnoho. Stávající kolekce již neměly být rozhojňovány nahodile, ale účelně doplňovány v souladu s rozvojovou koncepcí a výzkumným programem a zaměřením muzea. V praxi to ovšem platilo spíše ve větších muzeích (Spét 2003, s. 110-111). Jaký vliv měl vývoj muzejní sítě na proměnu prezentace muzeí? Podíváme-li se na problematiku zevšeobecňující optikou, můžeme prohlásit, že charakter muzejních instalací se od předchozího období příliš neodlišoval. Vlastivědná muzea nadále reflektovala místní tématiku, prezentovanou jednoduchými formami. Expozice v souladu s požadavky zvědečtění a lidovýchovy měly prezentovat předmět, v kontextu jeho vzniku, společenské funkce a vývoje společnosti ve srozumitelné formě širokým lidovým vrstvám. Jednoduché prezentační formy či nedostatek vhodných předmětů tyto úkoly značně znesnadňovaly, proto k uplatňování těchto principů docházelo v muzeích s rozdílnou mírou úspěchu. Nezřídka expozice doplňovaly různé kuriozity či exotické předměty. Nedostatek prostoru, který tížil většinu muzeí v českých zemích a zejména ty menší, se projevoval například přeplněností vitrín - byla zde snaha vystavit maximum předmětů. Leckdy tato muzea svou jednoduchou prezentací připomínala spíše kabinety - s předměty vystavenými na stolech s minimem popisových informací. Ponejvíce tomu tak bylo z důvodu nedostatku potřebného vybavení než snahy měnit zavedené pořádky. Situace ústředních muzeí byla kvalitativně o poznání lepší, jejich expozice sledovaly vědecké i lidovýchovné zřetele. K tomu dopomáhaly výkladové pomůc- Tomáš Krômer, Dana Urbášková, Miloš Zapletal - Dějiny českého muzejnictví ky jako fotografie, mapy či přehledy seznamující návštěvníky se souvislostmi. Expozice dokumentovaly region ve větším měřítku, důraz byl přitom kladen na jejich systematické uspořádání, obvykle dle hlediska chronologického nebo oborového (numismatika, archeologie, mineralogie, botanika, zoologie atd.) (Spét2003, s. 109-111). Neméně podstatnou prezentační aktivitu tvořily krátkodobé výstavy. Meziválečné období charakterizuje skutečnost, že muzea, ať už malá v okrajových částech, nebo velká ústřední či zemská, plnila úspěšně roli kulturních center v regionu. Leckdy to platí i dodnes. Intenzita výstavní činnosti, stejně tak i jejich témata, se lišila od muzea k muzeu. Obrázek 70 - expozice Městského muzea v Ivančicích v meziválečném období Zatímco v malých vlastivědných muzeích (krajinských, městských, místních aj.) mohli návštěvníci sotva očekávat několik výstav v roce, ve větších muzeích (zemských) byla jejich frekvence mnohonásobně větší. Malá místní muzea vystavovala většinou regionální zvláštnosti, leckdy i tvorbu místních umělců. Ústřední muzea, soustředěná v centrech, vystavovala kolekce předmětů z vlastních sbírkových fondů, které doplňoval výklad historických a dalších souvislostí. Zejména v zemských muzeích se konaly také výstavy výtvarných umělců, které sloužily i jako instrument podpory jejich tvorby, zejména těch Muzejnictví v Československu v období 1918-1938 regionálních. Velkého ohlasu doznaly i výstavy ve specializovaných muzeích (v uměleckoprůmyslových) (Spét, s. 112-113). otázky • Jaké trendy v oblasti muzejní prezentace začaly nabývat na síle? • Jak a čím se lišily prezentace větších (ústředních) muzeí a od prezentací menších (např. okresních) muzeí? 6.5 Snahy o profesionalizaci práce muzejních pracovníků Pro muzejnictví v meziválečném období je vedle kvantitativního nárůstu muzeí charakteristická snaha o celkové zkvalitňování muzejní práce. Stávající situace měla málo východisek k řešení, ovšem i zde byly snahy o její zlepšení. Obrázek 71 - Jaroslav Helfert a Tomáš Garrique Masaryk Nejlepší a nej efektivnější formu představovalo vzdělávání stávajících muzejních pracovníků, což bylo realizováno SCSM formou krátkodobých odborných kurzů. Jeho účastníci se zabývali nejen všeobecnou problematikou muzejnictví a zásadám ochrany, ale především konzervací a evidencí sbírkových předmětů. Vedle kurzů, určené jen vybrané skupině muzejníků, šířil SCSM poznatky prostřednictvím svého periodika Muzejní obzor, Tomáš Krômer, Dana Urbášková, Miloš Zapletal - Dějiny českého muzejnictví které na počátku 30. let nahradily Rozhledy po muzejní práci v Československu publikované v rámci Věstníku Československého zemědělského muzea (Spét 2003, s. 112-113). Významným činem pro výchovu nových muzejních pracovníků bylo zřízení lektorátu muzeologie na Masarykově univerzitě v Brně v roce 1921. Velkou zásluhu na tom měl J. Helfert, který zde přednášel a školil studenty v zásadách muzejnictví, ochrany sbírkového fondu, evidence atd. Svoji výuku vždy spojoval s praktickými ukázkami (Kirsch - Jago-šová 2013, s. 3-16). Teoretickými otázkami muzejnictví se nezabývali pouze členové a múzejníci spjatí s SCSM. Problematikou praktické muzeologie se zabýval Ladislav Lábek (1882-1970), majitel obchodu s papírnickými potřebami. Ač neměl odborné vzdělání, jeho práce Nástin praktické muzeologie pro krajinská muzea vlastivědná, vydaná v roce 1927, se stala vlastně jedinou ucelenou příručkou pro muzejníky vydanou v období 1. republiky. V této příručce Lábek nastínil strukturu muzea, kterou vymezil na výstavní a depozitní, úložnou část. Pozornost věnoval i metodám vhodných muzejních instalací, volbě muzejního nábytku, popisu předmětů atd. Neopomenul zmínit problematiku uchování sbírek, konzervace a evidence. Poskytl čtenářům na uvedených příkladech rady, jak co nejúčelněji vytvořit, organizovat a řídit muzeum. Dále se zabýval formami propagace muzea směrem k veřejnosti. Vytvořil ideální členění sbírek pro vlastivědná muzea. Tento model aplikoval i ve svém vlastním muzeu. Sbírky rozdělil na: obživa kraje jeho obyvatelstva, kultura, historie kraje, prehistorie, příroda (Lábek 1927). Obrázek 72 - Pracovníci Podlipanského okresního muzea v Českém Brodě v 2. polovině 20. let 20. století V meziválečném období měla muzea v českých zemích jen velmi málo odborného personálu. Prakticky pouze ústřední nebo větší muzea, včetně těch pozemštěných (Moravské zemské muzeu v Brně, Slezské zemské muzeu v Opavě, Národní muzeum v Praze, aj). V těchto institucích zároveň můžeme pozorovat tendence byrokratizace a oficializace muzejní práce, což se vedle zásahu správních orgánů do aktivit muzea vyznačovalo také tím, Muzejnictví v Československu v období 1918-1938 že muzejní pracovníci byli zaměstnáni jako „zemští úředníci". Personál tvořili nejen odborníci, ale i administrativní a pomocní pracovníci. Všechna ostatní muzea, vedená společnostmi či spolky, spravovali dobrovolníci, kteří se práci v muzeu věnovali ve svém volném čase, většinou bez jakéhokoli nároku na odměnu. Zvlášť u menších muzeí v okresech, často těch regionálních a na periferii, tvořili okruh jeho pracovníků především místní učitelé měšťanských škol či profesoři gymnázií. Okolí je vnímalo jako intelektuální elity, nezřídka se jejich aktivity pojily zároveň s jejich další činností v místních osvětových spolcích, s nimiž je spojoval společný zájem o region, jeho dějiny a vlastivědu. Jejich aktivity: vlastní výzkum, prezentace jeho výsledků prostřednictvím článků, přednášek, exkurzí aj. Vlastně v praxi představovala lidovýchovná hlediska a interpretace poznatků širokým vrstvám společnosti. Tito vlastivědní pracovníci-muzejníci také mnohdy redigovali muzejní časopisy, jež často plnily úlohu vlastivědného a kulturního periodika regionu. Dodejme, že osvětová práce byla pro utváření vztahů veřejnosti k muzeím často důležitější než vlastní muzejní expozice nebo výstavy (Spét 2003, s. 103-104). LU otázky • Jakými vzdělávacími aktivitami pomáhal Svaz československých muzeí zvyšovat odbornost muzejníků? • Kdo napsal publikaci Nástin praktické muzeologie pro krajinská muzea vlasti-vědnáa o čem poj ednává? 6.6 Finanční zabezpečení českých muzeí Dostatek hmotných prostředků je pro chod muzeí a plnění jeho úkolů klíčové. Období první republiky se vyznačuje zvýšeným úsilím muzeí o zajištění dostatku financí na svoji činnost a rozvoj. Jak již bylo řečeno, muzea v českých zemích byla v drtivé míře spravována muzejními spolky či společnostmi. Tyto byly podporovány jednak z prostředků vlastníka, z veřejných sbírek či příspěvků členů muzejních společností, ale i dotacemi MSANO, občas subvencemi správních orgánů a jiných institucí. Prostředků však nebylo mnoho nazbyt, což se nepříznivě promítlo na akviziční činnosti, která byla redukována na nej nutnější nákupy. Chybějící finance na výzkum vyvažoval entuziasmus muzejních pracovníků. O mnoho lepší situace panovala v postátněných a pozemštěných muzeích, neboť disponovaly stabilním rozpočtem. Finanční jistota však byla vykoupena zásahy politických a správních orgánů do činnosti muzea. S hospodářskou krizí přišlo omezování veřejných rozpočtů, což se odrazilo na výši podpor, poskytovaných muzeím. Když stát, potažmo MSANO, neměl dostatek prostředků, přesouval finanční závazky vůči muzeím na správní, zpravidla zemské orgány (Spét 2003, s. 99). Tomáš Krômer, Dana Urbášková, Miloš Zapletal - Dějiny českého muzejnictví otázky • Jakým způsobem bylamuzea spravována a financována? 6.7 Muzejní síť Muzejní síť v meziválečném období tvořila vlastivědná muzea a specializovaná muzea. Dodejme, že její struktura nebyla pevně daná, jakkoli se SCSM pokoušel ovlivnit její podobu. Tyto snahy zůstaly vždy pouze v rovině teoretické (např. snaha vymezit profil muzeí dle hledisek, jako je územní působnost, pracovní a sbírkotvorný program atd.) Vlastivědná muzea ať už krajinská, regionální (zemská), městská či místní, představovala za 1. republiky nej rozšířenější typ muzeí. Tyto můžeme rozdělit na: 1) Muzea, zaměřená na užší oblast (místní, městská, okresní, krajinská) - vyznačovala se zpravidla jednoduchou expozicí dokumentující místo a okolí ukázkami náhodně sesbíraných předmětů. Svým pojetím práce setrvávala tato muzea ještě v 19. století. Spravoval-li jej múzejník, sledující nejnovější trendy, dařilo se tyto tendence překonat. To platilo prakticky po celou dobu existence 1. republiky, a i během válečných let. 2) Muzea zaměřená na širší oblast (ústřední, celostátní, zemská) - expozice byly propracovanější s důrazem na výchovné působení, reflektovaly sledovanou oblast z mnoha hledisek (příroda, prehistorie, umění, národopis atd.), sbírky hojně rozšiřovány i prostřednictvím systematických výzkumných aktivit, vedených odborníky (Špét 2003, s. 79 a 90). Muzejnictví v Československu v období 1918-1938 Obrázek 73 - Archeologický výzkum Městského muzea v Litomyšli v roce 1928 otázky • Který nej rozšířenější typ muzeí převažoval ve struktuře muzejní sítě v meziválečném období? 6.8 Národní muzeum v Praze Výsadní roli, obdobně jako dnes, mělo Národní muzeum v Praze. Přesto, že v roce 1918 přišlo o své předešlé označení „Muzeum Království českého", po organizační stránce nedošlo k žádným změnám. Muzeum bylo nadále řízeno Společností Národního muzea, v níž byli i zástupci MSANO a zemského správního výboru, jako byli: Zdeněk Wirth; historik a muzikolog Zdeněk Nejedlý; archeolog a etnológ Lubor Niederle (1865-1944); botanik Bohumil Němec (1873-1966); kněz, archeolog a historik umění Antonín Podlaha (1865-1932); geolog Radim Kettner (1891-1967); historik umění a kritik Karel Baromejský Mádl (1859-1932); K. Guth; J. Kazimour a další. Společnosti předsedal až do 20. let 20. století šlechtic Bedřich Schwarzenberg (1862-1936), dodejme, že roli předsedy zastával i ve Společnosti zemědělského muzea. Mezi členy Společnosti Národního muzea byli také představitelé tehdejší prvorepublikové nobility (např. bankéř a ředitel Živnostenské banky Jaroslav Preiss) (1870-1946). Tomáš Krômer, Dana Urbášková, Miloš Zapletal - Dějiny českého muzejnictví Finanční situace muzea po 1. světové válce byla velice špatná. V roce 1919 převzal zemský správní výbor všechny pracovníky muzea do svých služeb a každoročně poskytoval muzeu subvence na rozšiřování sbírkového fondu, výzkumné aktivity atd. Po dlouhých peripetiích došlo v roce 1934 konečně k převzetí muzea do zemské správy (pozemštění). Společně s ním převzala i Náprstkovo muzeum věnované národopisu a umění mimoevropských národů a přičlenila jej k Národnímu muzeu. Přestože bylo Národní muzeum pozemštěno, nadále přetrvávaly potíže s nedostatkem prostoru, prostředků na nákup sbírek a úpravu expozic. I přesto jeho pracovníci dovedli úspěšně rozvíjet vědeckou a výstavní činnost muzea a udávat směr muzejní práce v českých zemích (Sklenář 2016, s. 15-21). Z vlastivědných muzeí vynikalo Muzeum hlavního města Prahy, vedené historikem umění Antonínem Novotným (1891-1978) a které i přes své úzké zaměření odborně překračovalo úroveň obdobně laděných vlastivědných muzejních institucí. Ve svém bádání se Novotný sice orientoval na region Prahy, ale postihl velkou škálu témat - od ikonografie, uměleckého sběratelství až po místní porcelánovou produkci. Tuto problematiku prezentoval nejen publikační formou, ale také prostřednictvím výstav, přednášek a další bohaté organizační činnosti (Mika 2001. s. 5-9). otázky • Kdy bylo převzato Národní muzeum v Praze do zemské správy? 6.9 Moravské zemské muzeum v Brně Roli významného centra muzejní práce plnilo Brno, které spojujeme s osobou Jaroslava Helferta. Helfert působil již před 1. světovou válkou v tamním Františkově muzeu jako jednatel a správce národopisných a galerijních sbírek. Již v roce 1900 bylo muzeum pozemštěno a přejmenováno na „Moravské zemské muzeum". Jaroslav Helfert se stal jeho ředitelem a zahájil reorganizaci. Muzejnictví v Československu v období 1918-1938 BOCHiK XX1I.-XXIII. Cena 80 Kč. ČASOPIS MORAVSKÉHO ZEMSKÉHO MUSEA VYDÁVÁ MORAVSKÉ ZEMSKÉ MUSEUM. EDIT MUSEUM MORAVIENSE. V BRNĚ. TISKEM AKCIOVÉ MORAVSKÉ KNIHTISKÁRNY. NAKLADE* MORAVSKÉHO ZEMSKÉHO MUSEA. 1934—1029. Obrázek 74 - časopis Moravského zemského muzea v Brně Jaroslav Helfert se stal jeho ředitelem a zahájil reorganizaci. Muzeum se začalo rozvíjet dle jasně vymezeného programu a stalo se respektovanou vědeckou institucí, komplexně mapující moravskou kulturu a historii, vedenou odborným personálem spravující jednotlivá sbírková oddělení a provádějící systematickou výzkumnou činnost v regionu. Jaroslav Helfert se zasadil o vybudování hudebního archivu, shromažďující moravské a slezské hudební památky, který posléze spravoval jeho bratr Vladimír Helfert (1886— 1945). Dále položil základy pro budoucí vybudování galerie systematickou akviziční činností, dle vytyčeného programu budování kolekcí (např. soudobých prací české moderny). Usiloval o to, aby Moravské zemské muzeum působilo jako metodické ústředí pro činnost venkovských muzeí v regionu, zejména výzkumu historických a přírodovědných otázek, což se mu i podařilo. Helfertovy aktivity zdaleka přesáhly jeho činnost v Moravském zemském muzeu. Kromě působení v SCSM, kde se zabýval teoretickými otázkami muzejnictví, zastával funkci v muzejním poradním sboru MSANO. Připomeňme, že v meziválečném období působil v Klubu přátel umění v Brně; od roku 1922 vyučoval muzejnictví na Masarykově univerzitě v Brně, dále přednášel v kurzech pro žáky středních škol o dějinách umění a byl nápomocen institucím odbornými radami a pomocí (Gregorová a kol. 2015). Tomáš Krômer, Dana Urbášková, Miloš Zapletal - Dějiny českého muzejnictví otázky • Jaké podstatné kroky provedl Jaroslav Helfert v činnosti Moravského zemského muzea? 6.10Slezské zemské muzeum v Opavě Ústředím muzejní vlastivědné práce ve Slezsku bylo Slezské zemské muzeum v Opavě. Jeho název prošel v průběhu let několika změnami. V letech 1883 - 19318 se jmenovalo Muzeum Františka Josefa pro umění a průmysl.Od roku 1821 - 1930 bylo nazváno Zemské muzeum v Opavě. K převzetí muzea zemskou správní komisí došlo v roce 1921, ještě téhož roku převzalo Slezské zemské muzeum sbírky Muzea matice opavské. V čele Slezského zemského muzea nadále stál jeho dlouholetý ředitel, umělecký historik Edmund Wilhelm Braun (1870-1957), který si i v novém státě svoji vedoucí pozici udržel a setrval v ní až do roku 1935. Slezské zemské muzeum bylo výjimečné svou programovou ambivalencí - s pozemštěním sice přijalo regionálně vymezený vlastivědný program, ale souběžně s ním přetrvával v pojetí muzejní práce dožilý uměleckoprůmyslový koncept. Pozemštění bylo spojeno i s bohemizačními tendencemi - stávající převážně německý personál byl částečně nahrazen českými zaměstnanci, mezi kterými vynikal etnológ a múzejník Karel Černohorský (1896-1982), který v půli roku 1935 nahradil Brauna a muzeum vedl až do října roku 1938. Jeho působení v pozici ředitele spojujeme především se snahami vytvořit samostatnou národopisnou expozici, jejíž dokončení zhatilo odstoupení českomoravského pohraničí v rámci Mnichovské dohody, v říjnu 1938. V prostředí převážně německé Opavy se pod střechou muzea podařilo harmonicky spojit kulturní aspirace Čechů a Němců. Muzejnictví v Československu v období 1918-1938 Obrázek 75 - Historická výstavní budova Slezského zemského muzea v Opavě ve 30. letech 20. století V prostorách muzea vystavovali svá díla čeští i němečtí regionální umělci, v roce 1928 zde bylo umístěno Muzeum památek národního odboje zřízené místními členy Cs. obce legionářské. V Opavě se ještě nacházela další muzea: Cs. zemědělské muzeum, Gymnaziální muzeum a Městské muzeum. (Krömer 2018a). Zajímavým vývojem prošlo i blízké Ostravské muzeum, které po roce 1924 sloučilo tři ostravská muzea: muzeum spisovatele a učitele Karla Jaromíra Bukovanského (1844-1932) sestávající z archeologických nálezů a národopisných sběrů dále německé Industrie und Gewerbe Museum für das Ostrau-Karwiner Revier (Industriálni a průmyslové muzeum ostravsko4iarvinského revíru) zaměřené na hornictví, hutnictví a geologii a české Umělecko-průmyslové muzeum při Průmyslové, živnostenské a obchodní jednotě v Moravské Ostravě. Duší nového vlastivědného muzea založeného v roce 1921, sjednocující tyto tři instituce byl Alois Adamus (1878-1964). Expozice muzea byla veřejnosti zpřístupněna teprve až v roce 1931 (Ostravské muzeum 1999). Tomáš Krômer, Dana Urbášková, Miloš Zapletal - Dějiny českého muzejnictví otázky • Kdy došlo k převzetí Slezského zemského muzea v Opavě zemskou správou a s čím bylo spojeno? Obrázek 76 - Fridolín Macháček 6.11 Plzeň - Městské historické muzeum, Národopisné muzeum Plzeňska a Uměleckoprůmyslové muzeum Další centrum vlastivědné muzejní činnosti se nacházelo v Plzni. S Plzní je spojeno především jméno významného muzejního teoretika a ředitelem tamního Městského historického muzea, Fridolína Macháčka. Působil také jako městský archivář či osvětový činitel. Publikoval mnoho prací vztahující se k vlastivědě regionu. V muzeu organizoval četné přednášky a výstavy. Samostatnou kapitolu tvoří jeho aktivity v SCSM, kde se vedle revizní činnosti muzeí zabýval teoretickými otázkami muzejnictví a problematikou instalací sbírkových předmětů, muzejní sítě a programu činnosti muzeí. Macháčkova činnost byla mnohostranná a přesáhla oblast muzeologie až do památkové péče. V této souvislosti jsou známy jeho aktivity na poli ochrany památek. Jeho přičiněním vzniklo v plzeňském Městském historickém muzeu lapidárium, kde na vystavených pozůstatcích měšťanských domů, portálů a jiných stavebních prvků, je demonstrována změna tváře města Plzeň v průběhu let (Frýda 2008, s. 16-22, Zívalová - Morávková 2010, s. 23-36). Dalším muzejníkem působící v Plzni byl Ladislav Lábek. Před 1. světovou válkou založil Kroužek přátel starožitnictví, v němž sdružil zájemce o historii a vlastivědu regionu. Posláním spolku byla záchrana, sběr, shromažďování a evidence památek a starožitností. Z tohoto zájmu a nadšení vzešlo Národopisné muzeum Plzeňska. Pod vedením Lábka se sbírky muzea čile rozhojňovaly, vytvořil i studijní knihovnu muzea, archiv atd. Rovněž Muzejnictví v Československu v období 1918-1938 byl publikačně činný, nejvíce pozornosti věnoval historii regionu, numismatice a národopisu. Mimo to sepsal metodickou příručku pro muzejníky. Svůj zájem o vlastivědu spojoval s osvětovou činností, pořádal přednášky či komentované vycházky po okolí (Kunz 1991, s. 59-64). V Plzni se nacházelo i Uměleckoprůmyslové muzeum, vedené historikem umění, zakladatelem klasické archeologie a muzejníkem Jindřichem Cadíkem (1891-1979). Cadík kvalitativně zvýšil úroveň muzea, odborně uspořádal jeho sbírky, organizoval četnou přednáškovou a výstavní činnost, při níž dal prostor mnoha českým i zahraničním výtvarným umělcům. Pro svůj zájem o otázky muzejnictví se stal členem muzejního výboru SCSM. Publikační pozornost věnoval teoretickým pracím a úvahám o uměleckoprůmyslové výrobě, vykopávkám a archeologickým nálezům. Působil na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy jako vedoucí oddělení klasické archeologie. Zaměřoval se převážně na antickou keramiku a sklo (Frýda 2008, s. 55-66, Solle 1991, s. 325). | ? 11 otázky Kteří nej významnější múzejníci působili v Plzni? 6.12 Městské muzeum v Českých Budějovicích Některá centra muzejní činnosti se nevyhnula určitým centralizačním tendencím. V Českých Budějovicích byly navíc spojeny s bohemizačními snahami. Před 1. světovou válkou se zde nacházely dvě instituce, Průmyslové muzeum a Přírodovědecké a kultur-něhistorickě muzeum, které vzešly z Městského muzea založeného v roce 1877 místním muzejním spolkem. Průmyslové muzeum, které sledovalo uměleckoprůmyslové zřetele typické pro tehdejší muzea tohoto zaměření, bylo podporováno místními živnostníky a podnikateli. Za to Přírodovědecké a kulturněhistorické muzeum se muselo spokojit s podporou města a dary občanů. Obě tato muzea byla spojena s kulturními aspiracemi německé menšiny, spravující muzeum. V roce 1919 byl německý muzejní spolek rozpuštěn a nahradil jej správní výbor složený z Čechů. O dva roky později (1921) převzalo město obě muzea, která byla následně sloučena v jednu instituci - Městské muzeum, jež získalo i nový vlastivědný program, který se zaměřoval na památky jihočeského venkova. Nově získané předměty, materiál a poznatky byly veřejnosti prezentovány na velké národopisné výstavě, uspořádané v roce 1927. Na počátku 30. let se stal ředitelem Městského muzea umělecký historik František Matouš (1895-1975). Za jeho vedení došlo k rozvinutí systematické vědecké, sbírkotvorné a prezentační činnosti a celkovému zvýšení úrovně muzea. Po příchodu nové síly, uměleckého historika Vladimíra Denksteina (1906- Tomáš Krômer, Dana Urbášková, Miloš Zapletal - Dějiny českého muzejnictví 1933), se s Matoušem zaměřili na problematiku jihočeské gotiky. Společnými silami rozmnožili sbírky o početná středověká umělecká díla natolik, že v roce 1937 vznikla samostatná muzejní expozice gotického umění jižních Cech. Činnost muzea byla vysoce rozvinutá, není proto divu, že jeho expozice v roce 1934 rozšířil Památník národního osvobození, vybudovaný místními členy Čs. obce legionářské. Expozice měly být rozšířeny o samostatné oddělení novodobých dějin, ale příchod 2. světové války slibný vývoj muzea zabrzdil (Petráš 2003, s. 3-26). otázky • Kdy bylo muzeum převzato do městské správy a s čím byl tento proces spojen? 6.13 Muzeum hlavního města Olomouce Obdobný vývoj prodělalo muzejnictví v Olomouci. Tři tamní německá muzea, Uměleckoprůmyslové (založeno 1873), Historické (založeno 1879) a Přírodovědné (založeno 1908) byla v roce 1924 bohemizována a sloučena do jedné instituce, Muzea hlavního města Olomouce. Obrázek 77 - časopis a Muzeum Vlasteneckého spolku muzejního v Olomouci Paralelně vedle něj působil Vlastenecký spolek muzejní, s nímž je spjato jméno lékaře a přírodovědce Mořice Remeše (1867-1959), jenž organizoval výstavy, přednášky, vycházky do okolí apod. Touto činností získal Vlastenecký spolek muzejní vliv prakticky na celé střední Moravě. Za Protektorátu Čechy a Morava se činnost Vlasteneckého spolku muzejního utlumila. V roce 1951 byl Vlastenecký spolek muzejní sloučen s Muzeem Muzejnictví v Československu v období 1918-1938 hlavního města Olomouce, čímž vzniklo Krajské muzeum v Olomouci (Kollmann 1999, s. 3-7). Na příkladech výše uvedených muzeí si můžeme vytvořit představu o fungování nej-větších a nej významnějších vlastivědných muzeí, která hrála výsadní roli ve formování muzeologie a metod muzejní práce. otázky • Jak vzniklo Muzeum hlavního města Olomouce a které české muzeum působilo paralelně vedle něj? 6.14Specializovaná muzea V meziválečném období byla v muzejní síti hojně zastoupená specializovaná muzea. I tato muzea měla mnohdy vazbu na region, jejich rozdělení bylo obdobné jako u muzeí vlastivědných. Toto oborové vymezení podporoval i SCSM, aby se ujasnily úkoly muzeí vyplývající z jejich zaměření. Hlavní vliv na vývoj muzejní teorie a praxe měla především muzea v centrech, která nezřídka figurovala jako těžiště nových myšlenek a určovala tak celkové směřování a trendy v oboru. Jinak tomu bylo v případě uměleckoprůmyslových muzeí - od přelomu 19. a 20. století jejich role poklesla, což souviselo s rozvojem tovární výroby, neboť umění již nebylo zdrojem výrobních podnětů. V českých zemích dolehla krize na tato muzea až po 1. světové válce. Tyto instituce zůstaly jen jako doklad lidského úsilí a tvořivosti. Mnohá menší uměleckoprůmyslová muzea zanikla, nebo byla transformována na vlastivědná muzea či k nim byly jejich sbírky přičleněny. Udržela se v Brně či v Plzni. Výjimku představovalo Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze, které bylo od 30. let řízené Karlem Herainem (1840-1953). Tomuto muži se podařilo skloubit soudobé návrhářské požadavky užitného umění a designu, jeho propagaci s prezentací vývoje uměleckého průmyslu a muzejní činností (Spét 2003, s. 91-92). Obdobné zaměření mělo Technické muzeum v Praze. Jeho expozice dokumentující rozvoj techniky a průmyslového odvětví byla vybudována již před 1. světovou válkou. Podněty pro zřízení a činnost muzea přicházely především od průmyslových kruhů a profesorů České Vysoké Školy Technické v Praze. Ve 20. letech 20. století se obdobná iniciativa pokusila o založení obdobného muzea v Brně, ovšem bezúspěšně. Sbírky Technického muzea v Praze byly postupně rozhojňovány, expozice tak podávala relativně celistvý obraz technického pokroku v českých zemích. Muzeum mělo získat novou budovu na Letné, vedle Československého zemědělského muzea, její stavba ovšem začala těsně před Tomáš Krômer, Dana Urbášková, Miloš Zapletal - Dějiny českého muzejnictví vypuknutím 2. světové války. V meziválečném období stát usiloval o převzetí muzea, ovšem bezúspěšně (Spét 2003, s. 91-92). Vojenské muzeum založené v roce 1920 představovalo typ muzejní instituce, která byla výlučně spjata s politickým systémem. Programem jeho činnosti byla dokumentace vojenských tradic, historické vojenské techniky a válečnictví. Sbírkové předměty muzea byly vystaveny na zámku v Tróji. Muzeum shromažďovalo předměty spojené s vojenstvím před rokem 1914 a po roce 1918, neboť období 1914 - 1918, spojené s působením legií a snahami o vytvoření samostatného státu, reflektoval Památník národního osvobození. Samotné muzeum včetně Vojenského archivu bylo pod správou Československého vojenského ústavu vědeckého (Spét 2003, s. 92). Obrázek 78 - expozice Československého zemědělského muzea v Opavě Zemědělská muzea, která rozvinula svoji činnost na počátku první republiky, byla spjata s politickými zájmy Agrární strany. Hlavní představitelem zemědělského muzejnictví v českých zemích byl, funkcionář Agrární strany, historik a múzejník Josef Kazimour. Kazmour usiloval o založení zemědělského muzea již před 1. světovou válkou. Prostřednictvím okresních sdružení agrárního dorostu byly ustavovány muzejní odbory, shromažďující první sbírkové předměty. Tyto snahy utlumila 1. světová válka. V roce 1918 byl založen spolek Československé zemědělské muzeum a jeho první muzeum, které sloužilo jako ústředí, sídlilo v Praze. V roce 1923 vznikly pobočky v Brně, Opavě a Bratislavě, muzeum v Užhorodu zastihla 2. světová válka teprve v přípravné fázi. Mnohá menší okresní zemědělská muzea se později slučovala s vlastivědnými muzei (Přeštice, Turnov, Sušice, Valašské Meziříčí atd.). Muzea byla financována pražským ústředím, které subvenci následně rozdělila mezi jednotlivé pobočky. Nicméně se tyto příspěvky neustále snižovaly (Steinova 2013, s. 9-69). Zemědělská muzea byla spojena s činností zemědělských hospodářských organizací a řídících orgánů (zemědělských rad). Zemědělská muzea dále spolupracovala se zemědělskými školami, agrárním dorostem, Československou akademií zemědělskou, Zemědělským rozhlasem či jinými institucemi spjatými se zemědělstvím. Expozice zemědělských muzeí návštěvníky seznamovaly nejen s historií zemědělství, vývojem nástrojů a náčiní, ale především jako „ústav pro povznesení venkova" s nejnovějšími trendy v zemědělství v Muzejnictví v Československu v období 1918-1938 kontextu specifičnosti a potřebách kraje. V oblasti výzkumu se sice zemědělská muzea soustředila na studium historických otázek, naproti tomu akviziční činnost se vztahovala na doklady minulosti i přítomnosti. Josef Kazimour vymezil čtyři základní tematické okruhy, jimiž se měla zemědělská muzea zabývat: 1) Půda a podnebí (např. vzorky půd, vliv podnebí na sklizeň) 2) rostlinstvo (např. plevele, vzorky sadby či ochrana před škůdci) 3) živočichové (např. škůdci, užitečné ptactvo a zvěř, hospodářské zvířectvo, šlechtě-ní) 4) člověk (např. život na vesnici, obydlí, zemědělské organizace a činitelé). Ačkoliv se tato skupina témat jeví příliš obecně, je nutné mít na zřeteli, že byly sledovány vždy s ohledem na zemědělskou činnost či život zemědělce. Přesto mnohdy tento akcent překonávaly, např. studiem národopisné problematiky (např. krojů) (Kazimour 1931a, s. 1-20, Kazimour 1931b, s. 297-300). Prezentace zemědělských muzeí patřily k těm nej modernějším a nej propracovanějším v meziválečném muzejnictví. Využívaly četné kontextuální prvky jako modely, fotografie, náčrty, grafy, mapy, tabulky atd. Přitom byl kladen důraz na srozumitelnost a atraktivitu prezentovaných vědeckých poznatků. Právě výchovné působení na návštěvníky-zemědělce, mělo zlepšovat poměry v zemědělství (ukázky výnosnosti odrůd obilí, účinností hnojiv atd.) (Špét 2003, s. 94) Poštovní muzeum, založené v roce 1918 se specializovalo na poštovnictví a filatelii. Jeho počátky jsou spojeny s Václavem Dragounem (1865-1950), poštovním oficiálem a znalcem dějin poštovnictví, který byl pověřen jeho vedením. Obrázek 79 - budova Poštovního muzea v Praze a ukázka filatelie z expozic Muzeum se deset let věnovalo sběratelské činnosti a shromažďování materiálu. V roce 1928 byla veřejnosti odhalena expozice v budově Karolina. Tomáš Krômer, Dana Urbášková, Miloš Zapletal - Dějiny českého muzejnictví Obrázek 80 - ukázky z expozic Poštovního muzea v Praze Později bylo muzeum přestěhováno do kláštera sv. Gabriela na Smíchově a roku 1933 opět zpřístupněno (Ctvrtník - Kramář - Tošnerová 2008). ll J 1 3 ! Ir*" Ž9i • Obrázek 81 - obrazy s poštovní tématikou v expozici Poštovního muzea v Praze Také zdravotnictví mělo v meziválečném období své muzeum. Bylo jím Lékařské muzeum, založené v roce 1934 lékařem Františkem Sambergerem (1871-1944), umístěné v Lékařském domě v Praze. Shromažďovalo především předměty spojené s vývojem zdravotnictví a jeho minulostí. Mezi sbírkami bylo možné spatřit například chirurgické nástroje ze 17. století a jiné kuriozity (Obermajer 1993, s. 661-663). Mezi další oborová muzea patřilo Muzeum československého filmu, které vzniklo v roce 1931 v Praze. Vznikala i muzea vinařská či sklářská. Své muzeum měli též sokolové, sdružení v Československé obci sokolské. Jeho počátky sahají do období před konáním Jubilejní zemské výstavy (1891) a Národopisné výstavy českoslovanské (1895) v Praze, na nichž sokolové prezentovali získané ceny, trofeje či dary od jiných tělocvičných spolků z českých zemí i ciziny. Za 1. světové války byly tyto sbírky ukryty v pražském letohrádku Santoška. V roce 1921 získala Československá obec sokolská Michnův palác v Praze, v němž po rozsáhlých úpravách umístila v polovině roku 1924 Sokolské muzeum, Muzejnictví v Československu v období 1918-1938 archiv a knihovnu. Muzeum zde přečkalo i 2. světovou válku, teprve v roce 1951 byly jeho sbírky převzaty Muzeem tělesné výchovy a sportu (Spét 2003, s. 93). Obrázek 82 - Památník národního osvobození na Vítkově v době svého vzniku Specifickým fenoménem první republiky jsou legionářská muzea, která svou činností sledovala především státně reprezentativní zřetele, neboť dokumentovala boj československých legií za vznik samostatného Československého státu. Myšlenka na vznik těchto muzeí přišla z řad legionářů hned po vzniku republiky z potřeby shromáždit a prezentovat předměty a archiválie spojené s činností legií a domácího odboje. V roce 1923 byl iniciován vznik Památníku národního osvobození. V čele těchto snah stál Rudolf Medek (1890-1940), jeho pozdější ředitel. Budova Památníku byla postavena v Praze na Vítkově a expozice upomínající boj za samostatnost v zahraničí a aktivity domácího odboje mohla veřejnost poprvé shlédnout až v roce 1932. Tomáš Krômer, Dana Urbášková, Miloš Zapletal - Dějiny českého muzejnictví Obrázek 83 - interiér Památníku národního osvobození na konci 20. let 20. století Památník zároveň sloužil jako ústředí, poskytující ostatním legionářským muzeím metodickou pomoc, materiály a tiskoviny. V roce 1924 iniciovali legionáři z Brna vznik Muzea odboje, které bylo umístěno na Spilberku v Brně. Jeho expozice byla otevřena roku 1928 k 10. výročí vzniku samostatného Československa. Ve stejnou dobu vzniklo i Legionářské muzeum v Opavě, jako první muzeum tohoto typu ve Slezsku. Od druhé poloviny 20. let vznikala legionářská muzea na celém území Československa. Původně legionáři usilovali o vznik samostatných institucí, ale z důvodu nedostatku finančních prostředků a vyškoleného personálu byla tato muzea přidružována k vlastivědným muzeím jako samostatná oddělení. U vzniku legionářských muzeí v regionech stáli zpravidla příslušníci místní pobočky Československé obce legionářské a české kulturní či politické elity (představitelé místní samosprávy, sokolové apod.). Ač všechna tato muzea sledovala svojí činností pouze krátký úsek dějin, vystavovala rozličný a unikátní materiál. Většinou prezentovala vzpomínkové předměty, písemnosti, trofeje, fotografie, části výstroje a výzbroje pocházející od místních legionářů a členů Československé obce legionářské, vztahující se k jejich působení za 1. světové války. Nezřídka byla pozornost věnována i domácímu odboji či represivním aktivitám rakouského mocenského aparátu. Po uzavření Mnichovské dohody byla mnohá legionářská muzea v Sudetech rozchvácena. Zbývající muzea ve vnitrozemí na území Protektorátu Čechy a Morava byla sice zrušena, ale jejich sbírkový fond byl většinou muzejníky uschován. Po 2. světové válce již k obnově těchto muzeí nedošlo a po únoru 1948 existence těchto muzeí nepřišla tehdejším politickým představitelům vhod (Werstadt 1936, s. 376-379, Krômer 2018b, s. 143-145). Muzejnictví v Československu v období 1918-1938 Obrázek 84 - Muzeum v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm v 2. polovině 30. let 20. století Výjimečným počinem bylo zřízení Muzea v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm bratry Jaroňkovými, zpřístupněné v roce 1925. Expozice sestávající z přenesených domů z Rožnovského náměstí, tvořící dnes jádro muzea, představuje nejstarší městečko ve střední Evropě. Při muzeu byla budována i knihovna, která měla dokumentovat národopis, řemesla, lidové umění a stavitelství (Kuminková 2015, s. 10-30). Obrázek 85 - Muzeum v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm v 2. polovině 30. let 20. století otázky • Kdy bylo založeno Vojenské muzeum? Tomáš Krômer, Dana Urbášková, Miloš Zapletal - Dějiny českého muzejnictví • S kterou osobností je spojena myšlenka zemědělského muzejnictví? • Kdy bylo založeno Poštovní muzeum a jaký materiál shromažďovalo? • Jaký byl účel legionářských muzeí? 6.15 Německá muzea v českých zemích a Svaz německých muzeí v ČSR - stručná charakteristika Nelze opomenout, že vedle českých muzeí existovaly paralelně muzea německá. Ta plnila roli regionálních kulturních center v německých oblastech Československa, zejména v pohraničí. V Čechách tato centra tvořila zejména města na severozápadě jako Ústí nad Labem, Most, Chomutov, na severu Liberec a v západní části Čech především Karlovy Vary. Ve Slezsku to byla Opava, Krnov a Bruntál. Na Moravě, obzvláště v jižní části, to bylo Brno a Znojmo, ve vnitrozemí potom Svitavy a Jihlava. V meziválečném Československu bylo muzejnictví silně ovlivněno národnostními tendencemi, mnohá velká muzea prošla bohemizací, jiná i přesto dovedla spojit kulturní nároky Čechů i Němců (např. v Opavě). Nicméně výjimkou nebyly oblasti, kde vedle sebe paralelně působily dvě muzejní instituce - česká a německá - vystavující tentýž materiál, jako přírodniny, minerály atd. (Špét 2003, s. 96-97). Německá muzea dokumentovala společenský vývoj regionu národnostním úhlem, tak jak to vyžadovalo převažující místní německé obyvatelstvo. Charakter, profil a zaměření těchto muzeí se příliš neměnil, nakonec i tato muzea vycházela ze stejných kořenů a požadavků, jako české muzejnictví (požadavek zvědečtění, osvěty a lidovýchovy). Není proto divu, že si německé muzejnictví určovalo totožné cíle. To vedlo k vytvoření obdobné organizace jako SČSM, ovšem sdružující německá muzea s pověřením MSANO k řízení německého muzejnictví v Československu. V roce 1922 vznikl Verband der Deut-schen Museen fůr in der Tschechoslowakien Republik (Svaz německých muzeí v ČSR), v druhé polovině 30. let čítající na 91 členů-muzeí. Hlavním iniciátorem činnosti Svazu byl historik umění, památkář, osvětový a kulturní pracovník Rudolf Hônigschmid (1876-1967). Jeho přátelské vztahy se Zdeňkem Wirthem zprostředkovávaly komunikaci mezi MŠANO a SČSM (Špét 2003, s. 97). Svaz německých muzeí v ČSR disponoval stejnými pravomocemi jako SČSM - rozděloval finanční příspěvky mezi německá muzea, poskytované zemskými výbory či MSANO. Rovněž prováděl inspekční činnost v muzeích prostřednictvím svých revizorů. Usiloval o zlepšení interní činnosti muzeí, sbírkotvorných aktivit a s ní související konzervace, výzkumné činnosti či zavedení jednotné evidence a katalogizace. Rovněž se zabýval teoretickými otázkami muzejní sítě a úlohy muzeí. Muzejnictví v Československu v období 1918-1938 6c* Vereines für ©efcliirfjte Der Seutfdien in bödmen. 68. Joferamti (1930). Stieltet DOtl ©t. 2Bi%etm "Jöoftrl). 'Jlcbit »er Q3etlage für 3lrd)i»-- unb SSJUtfealniefen unb für ©enfmalpftege. .eingeben! t>ex Q3äter, unerftfjiiťf etlid> ťteu unferemlJolfe!" 'Jiriiii 1930. 3m Selbftoerlage bei Sírtťíitts für I Rychlý náhled Tutoriály K zapamatování Řešená úloha Kontrolní otázka |[7|| Odpovědi Samostatný úkol Pro zájemce (ír [ď?] m m Cíle kapitoly Nezapomeňte na odpočinek 1 Průvodce textem 2 I Shrnutí Definice Případová studie Věta Korespondenční úkol Otázky Další zdroje Úkol k zamyšlení Pozn. Tuto část dokumentu nedoporučujeme upravovat, aby bylazachována správná funkčnost vložených maker. Tento poslední oddíl může být zamknut v MS Word 2010 prostřednictvím menu Revize/Omezit úpravy. Takto je rovněž omezena možnost měnit například styly v dokumentu. Pro jejich úpravu nebo přidávání či odebírání je opět nutné omezení úprav zrušit. Zámek není chráněn heslem. Název: Dějiny českého muzejnictví Autor: Mgr. Tomáš Krômer, Mgr. Dana Urbášková, Mgr. Miloš Zapletal Vydavatel: Slezská univerzita v Opavě Filozoficko-přírodovědecká fakulta v Opavě Určeno: studentům SU FPFOpava Počet stran: 242 Tato publikace neprošla jazykovou úpravou.