Přehled o publikaci

Autor se v příspěvku zabývá institutem retroaktivity v souvislosti s problematikou zpětných účinků v právu. Vychází z teze, že soubor intertemporálních norem je souborem právních principů, které jsou specifické svým aproximativním charakterem. Z tohoto důvodu nelze intertemporální normy interpretovat ani aplikovat jako jednoduché právo, ale s pomocí testu propocionality sui generis posuzovat cíl, který normotvůrce sledoval, prostředky, které k dosažení cíle zvolil a poměřovat jej se „zklamanou důvěrou občanů v právo“. Na základě analýzy relevantní judikatury Ústavního soudu autor dospívá k závěru, že tradiční rozlišování retroaktivity na pravou a nepravou je překonané, neboť v konkrétních případech se rozdíl mezi „obecně nepřípustnou pravou retroaktivitou“ a „individuálně nepřípustnou nepravou retroaktivitou“ (tj. neproporcionálním zásahem do zklamané důvěry v právo) stírá. Autor proto navrhuje rozlišovat pouze přípustné a nepřípustné působení práva, přičemž nepřípustné působení práva demonstruje na vybraných případech zpětného působení práva, které však nemají intertemporální prvek. Rozdíl mezi oběma tradičními druhy retroaktivity dle autora spočívá v tom, že pravá retroaktivita je (až na zcela ojedinělé výjimky) sama o sobě neproporcionální. V případě nepravé retroaktivity, která je jako intertemporální normativní konstrukce obecně přípustná, je třeba neproporcionalitu hledat vně tohoto institutu, a to v nepoměru mezi zklamanou důvěrou v právo, cílem, který zákonodárce sledoval a normativními prostředky, které zvolil. V souvislosti s analýzou zpětných účinků v právu autor vyslovuje tezi, že pro posuzování proporcionality jakéhokoliv zpětného působení práva je zásadní otázka předvídatelnosti právní normy (v intertemporálním kontextu je potom předvídatelnost rozhodujícím kritériem při hodnocení proporcionality dopadů posteriorní právní úpravy na zklamanou důvěru v právo).