Přesné a validní měření je nedílnou součástí každé empirické vědy, ovšem v psychologii je navíc i důležitou součástí samotné psychologické profese. Měření v psychologii a v sociálních vědách však naráží na celou řadu zásadních problémů. Přinejmenším není zcela jisté, jestli měřené konstrukty vůbec existují, a pokud ano, tak zda mají kvantitativní povahu. Téma a povaha psychologické diagnostiky, způsoby jejího ověřování a vůbec technická stránka celého procesu je proto součástí intenzivní diskuze již více než 100 let, přičemž v posledních dvou dekádách dochází k významnému paradigmatickému posunu. Vzhledem ke zmíněným obtížím byly vyvinuty měřicí a validizační postupy pro realizaci „validní“ psychologické diagnostiky i v případech, kdy měřené konstrukty ve skutečnosti neexistují, ale je potřeba vytvořit jen nějaké „indexy“ vhodné pro predikci budoucího chování. V posledních třiceti letech navíc zcela převážily antirealistické epistemologické přístupy, které dokonce úvahu o existenci měřených konstruktů zcela opouštějí coby zcela irelevantní. Ukážeme si však, proč je tento přístup problematický pro rozvoj kognitivních věd, jakkoli může být občas užitečný v diagnostické praxi. Cílem tohoto workshopu bude představit základní koncepty, jak uvažovat o kvalitě a vhodnosti měřicích nástrojů. Důraz bude kladen na různé teorie validity: od antirealistických přístupů založených na konstruktové validitě Cronbacha a Meehla či unifikované validitě Messickově, až po realistický ontologismus Borsboomův. Za tímto účelem budou po konceptuální stránce připomenuty i základní teorie měření, které umožňují parametrizovat testové skóry na základě pozorovaného chování respondentů. Představen bude také Lissitzův model pro hodnocení diagnostických metod v psychologické praxi včetně důležitých aspektů metod a praktických příkladů, založených na české adaptaci evropského recenzního modelu EFPA, budou poskytnuty konkrétní doporučení a postupy pro výběr diagnostického nástroje na základě účelu a očekávání psychologa. V posledních deseti letech se navíc ukazuje, že nízká kvalita měření v sociálních vědách je jednou z příčin tzv. replikační krize (či krize zobecnitelnosti). Pokusíme se proto ukázat, že úvahy o kvalitě a povaze měřicích nástrojů nejsou pouze teoretickým cvičením z filozofie či matematické statistiky, ale jsou naopak nezbytnou součástí kvalitní a moderní vědy. Ukážeme si konkrétní nedostatky stávající praxe a hlavně to, jakým způsobem tato omezení limitují zobecnitelnost výzkumných zjištění.