Pojednání se zamýšlí nad konceptem autonomie unijního právního řádu v poměru k mezinárodnímu právu na příkladu nedávného rozsudku Soudního dvora ve věci Wightman a další, v němž se jeho plénum vyslovilo k možnosti zpětvzetí oznámeného úmyslu vystoupit z Unie podle čl. 50 SEU. Konstatuje se v tomto ohledu hluboký nesoulad mezi stanoviskem generálního advokáta a samotným rozsudkem. Ten je mnohem vstřícnější k principu autonomie unijního práva. Rozsudek zachází s čl. 50 SEU jako se soběstačným celkem a vytěsňuje z jeho výkladu mezinárodní právo coby neautonomní zdroj. Je jasný, systémově však ne zcela vyladěný, a to proto, že kvalifikuje projev vůle členského státu vystoupit z Unie jako výkon „jednostranného svrchovaného práva“. Unijní právo je přitom způsobilé se uplatnit jen v míře, v níž členské státy své svrchované pravomoci svěřily Unii. K výlučné úpravě „svrchovaného práva“ i korelativní povinnosti ostatních takové právo respektovat proto zásadně není způsobilé.