Příspěvek představuje právní rámec užívání češtiny a dalších jazyků v Česku jako státu standardně zapojeného do mezinárodního společenství a členského státu Evropské unie. Ve srovnání s jinými srovnatelnými jednojazyčnými státy se ukazuje, že Česká republika postrádá jazykovou politiku zaměřenou na rozvoj a ochranu češtiny. Patrný je naopak odpor vůči takové politice. To se odráží v absenci ústavní jazykové klausule stejně jako jazykového zákonodárství. Jednojazyčnost prostředí umožňuje naivní postoje vůči možnostem užívání dalších jazyků ve veřejné sféře. Anglicizace se těší vstřícnosti, ba se obdivuje a požaduje. Sporný požadavek Masarykovy univerzity předkládat anglické habilitační práce bohužel této právní (ne)politice odpovídá. Standardní při mezinárodní komparaci je vlastně pouze podpora znakového jazyka.