Tento příspěvek nabízí zamyšlení nad úlohou principu in claris non fit interpretatio v soudobém mezinárodním smluvním právu. Základní otázkou je, zda aplikace ustanovení mezinárodní smlouvy vždy vyžaduje také jeho interpretaci. Princip in claris non fit interpretatio stanoví, že nikoli. Obecný názor odborníků v oblasti práva mezinárodních smluv je však jednotný v tom, že princip in claris non fit interpretatio odmítají. V tomto příspěvku je nicméně předkládán argument, že přijetí maximy in claris jako určitého ideového východiska při výkladu mezinárodních smluv, spojené zejména s prvotní úlohou obvyklého významu ustanovení smlouvy jako prostředku její interpretace, může přispět předvídatelnosti na straně subjektů mezinárodního práva. Připomenutí tohoto principu může také sloužit jako protiváha subjektivismu při výkladu mezinárodních smluv, které může vést až k abúzu smlouvy ze strany jejího interpreta.