Tato práce nabízí pohled právní teorie na problematiku užití zásad spravedlnosti v rozhodčím řízení. Zvolené téma je řešeno v kontextu právní jistoty coby jednoho ze základních principů materiálně chápané demokratického právního státu. Srovnáním přístupů různých právních úprav, jakožto i různých autorů a judikatorní činnosti Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, představuje práce kritiku rozhodování dle zásad spravedlnosti, neboť takové rozhodování popírá požadavek jakékoliv předvídatelnosti rozhodování. Hlavním zjištěním práce tak je rozpor mezi principem právní jistoty a principem autonomie vůle stran či právem stran rozhodovat o svém osudu (tj. vzdání se práva na projednání před soudem).