Daná studie mapuje historii méně známých a dnes již zaniklých staveb krajinné kompozice Lednicko-valtického areálu. Jde o stavby, které, stejně jako další stále existující salety, vznikly knížete Aloise I. Josefa z Liechtensteina a jeho mladšího bratra Jana I. Josefa z Liechtensteina. První stavbou je tzv. Gloriet – pavilon, jenž zdobil křižovatku dvou nových alejí v Bořím lese. Přestože se prozatím nepodařilo dohledat obrazovou či plánovou dokumentaci stavby, je možné zařadit počátek existence objektu do let 1791-1792, tedy do doby vlády knížete Aloise I. Josefa. V roce 1837 byl starý dřevěný Gloriet zbořen a ze stejného materiálu byl vystavěn nový. S jistotou dále víme, že v roce 1872 byla opravována střešní konstrukce, pravděpodobně byl objekt následně vystavěn i potřetí a po roce 1891 byl stržen. Další stavbou je jakási zmenšenina výše uvedeného Glorietu. Šlo o letohrádek (monopteros), který se do roku 1845, potažmo 1846, nacházel ve valtické zámecké zahradě nad umělou jeskyní – Peklem. K realizaci tohoto objektu mělo dojít v roce 1798, v době vládnoucího knížete Aloise I. Josefa, pravděpodobně podle plánů knížecího architekta Josefa Hardtmutha. Letohrádek byl nakonec z důvodu dezolátního stavu odstraněn a dnes připomíná místo, kde stával, pouze zachovalá grotta. Na přelomu 18. a 19. století se rozmohla stavba obelisků, rovněž podle plánů knížecího architekta a později i stavebního ředitele Josefa Hardtmutha. Šlo o obelisk mezi Valticemi a Lednicí – tzv. „Facku“, k jehož demolici došlo v roce 1867. Dále pak o monument vztyčený pravděpodobně v roce 1813 na půli cesty do dnešní rakouské obce Schrattenberg, který v roce 1869 poškodil mráz, a tak jej nechal vládnoucí kníže Jan II. z Liechtensteina v následujícím roce strhnout. Třetí a též zaniklý obelisk měl být 13 sáhů vysoký a měl být postaven na ostrově v lednickém rybníku.