Přehled o publikaci

Příspěvek poukazuje na dva diametrálně rozdílné přístupy k člověku, ohraničené paradigmatem moderny a současné postmoderny. Zvláště lidé v pomáhajících profesích jsou ve stálém nebezpečí hodnotit sebe jakožto normální a oddělovat se jiných – nenormálních, handicapovaných jedinců. Tento přístup je smutným dědictvím moderny. Na analýze moderní biomoci je proto v textu ukázáno, že diskriminační přístup se ukazuje nejen jakožto neplodný, ale i jako destruktivní pro celou západní civilizaci. Text ukazuje, že postmoderna, která vychází z jiného myšlenkového základu, dává v současnosti prostor pro změnu této moderní mentality. Speciální pedagogika tímto dostává možnost i úkol, aby se vyprofilovala do oboru, který bude nástrojem ke změně této mentality a bude svojí činností vytvářet obecného vědomí směrem k úctyhodnosti ke specifičnosti každého člověka. Právě postmoderní mentalita dává totiž v oblasti přístupu k člověku velký prostor ke změně diskriminujícího paradigmatu. Určitým humanitním ideálem současnosti proto je, aby se každý člověk chápal a sám byl pochopen jakožto bytost specifická, jedinečná a tedy i úctyhodná, která svojí specifičností rozvíjí nejenom sebe, ale může rozvíjet i druhé. Příspěvek se věnuje především analýze mocenských strategií moderny na rozboru klasického díla M. Foucaulta, který jako první poukázal na destruktivní konsekvence selektujícího přístupu k člověku. V závěru příspěvek vybízí, aby obor speciální pedagogiky využil příznivé postmoderní atmosféry a neutonul v pouhém hledání technické pomoci lidem se specifickými potřebami, jakkoliv i toto je důležitá oblast jejího působení.